Vydání: 2007/20 Učitelé postižení za komunismu, 14.5.2007

Jaké byly první restriktivní opatření komunistického režimu ve školství? Kde začalo první „utahování šroubů“?
Komunisté se ihned po únoru 1948 rozhodli provést čistky na vysokých školách. Učitelé byli vnímáni jako osoby, které neplní své poslání – učit v duchu vědeckého materialismu. Ti, kteří se neztotožnili s komunistickými názory, byli vyloučeni. V letech 1948–1953 postihl tento osud přes 550 vysokoškolských pedagogů, z nichž mnozí skončili v pracovních táborech či věznicích.

Za co byli postihováni učitelé na středních a základních školách?
V letech 1950–1953 probíhaly systematické čistky na základním a středním školství, v jejichž důsledku bylo propuštěno kolem pěti procent pedagogů. Cílem prověrek bylo eliminovat ze školství ty, kteří nejsou ochotni plnit přání KSČ: vychovávat v duchu komunistického učení a vědeckého ateismu. Byli to učitelé, kteří odmítli vstup do KSČ, nechtěli se podílet na kolektivizaci obce, nechtěli přesvědčovat rodiče, aby nepřihlásili své děti do náboženství, odmítli vykonávat ateistické přednášky. Výrazným proviněním bylo samozřejmě navštěvování kostela, odmítnutí vystoupit z církve, posílání vlastních dětí do náboženství či přihlášení se k víře před studenty a kolegy. Pro vyhazov ze školství stačilo také, aby byl někdo z rodin odsouzen pro politický delikt nebo emigroval.

Jaké formy postihu na učitele dopadaly?
Vše obvykle začínalo pohovory u ředitele školy, závažnější bylo předvolání ke školnímu inspektorovi. Učitel mohl být postižen snížením platu, dále zákazem vyučování předmětu své aprobace, v případě starších posláním do penze. „Nespolehliví“ obvykle nesměli vyučovat humanitní předměty – občanskou výchovu či dějepis, zatímco u matematiky či chemie zpočátku soudruzi ještě přimhouřili oko. Nejčastější formou trestu bylo přesouvání „neposlušných“ učitelů z místa na místo, obvykle dále od bydliště a na méně atraktivnější typ školy, například z univerzity či gymnázia na učiliště, ze střední školy na základní stupeň. Postihem bylo také přemístění na školu v pohraničí. Pro ilustraci jen v roce 1953 bylo v českých zemích přemístěno 6300 učitelů. Nejtvrdší formou pracovního postihu byl úplný zákaz vyučovat. Začátkem padesátých let bylo kolem 5000 nábožensky smýšlejících a demokraticky založených učitelů propuštěno ze školství. Dostali zákaz vyučovat – s tím, že „neskýtají záruku socialistické výchovy mládeže“. Většinou mohli pracovat jen v podřadných dělnických profesích.

Jak se promítl do postavení učitelů rok 1968?
Léta 1968–69 byla stejně jako pro zbývající společnost krátkým obdobím naděje. Většina učitelů, kterým byla pedagogická činnost zakázána, byla rehabilitována – mohli se vrátit do školství a účastnit se veřejného života adekvátně jejich stavu. Nastupující normalizace počátku sedmdesátých let však přinesla nové prověrky a kádrování. Učitelé museli podepisovat takzvané učitelské sliby a slibovat věrnost zásadám socialistické výchovy mládeže. Stovky učitelů musely znovu ze školství odejít do výroby či podřadných profesí.

Zajisté probíhala také soudní perzekuce učitelů. Byli proti učitelům podnikány i nějaké provokace podobně jako proti církvi či rolníkům?
Podobné provokace proti učitelskému stavu jako celku neprobíhaly, ale objevila se řada provokací proti jednotlivcům. Po únoru 1948 a během padesátých let bylo z politických důvodů odsouzeno ve vykonstruovaných procesech několik set učitelů. Záminky konstruovala StB a místní komunisté. Skutečnou příčinou však byla například aktivní práce učitelů v Orlu, Sokole či v demokratických stranách. Nejtvrdší represe postihly záhy po komunistickém převratu učitele, kteří byli politicky exponováni. Dva pedagogové byli také odsouzeni k trestu smrti a popraveni – v roce 1951 Tomáš Kořínek a v roce 1952 v souvislosti s procesem s bývalými agrárníky a katolickými aktivisty ředitel školy v Budyni nad Ohří dr. Josef Kepka.

Co znamenalo odsouzení za politický delikt pro další učitelskou dráhu?
Vždy následoval zákaz učitelské profese, často vystěhování rodiny, vyhození manželky nebo manžela ze zaměstnání. Po propuštění z trestu přicházela v úvahu jen manuální práce.

Jak nahlíželi komunisté na učitele? Došlo po únoru 1948 ke změně jejich společenského postavení?
Podobně jako na ostatní příslušníky inteligence s určitým pohrdáním, nedůvěrou, ale zároveň s domněním, že je mohou potřebným nátlakem získat pro uskutečňování vlastních záměrů. Učitelé byli pod stálým politickým tlakem a neustálou kontrolou ředitelů, školních inspektorů i církevních tajemníků. Nutno podotknout, že mnozí tito vrchní kontroloři často byli jen dělnickými kádry, avšak vždy poslušnými vykonavateli stranické linie. Prestižní a za první republiky společensky vysoce oceňovaná práce učitelů a profesorů byla naprosto degradována.

Co tedy musel takový kantor na základní škole udělat či „překousnout“, aby mohl dál učit?
Mnozí učitelé samozřejmě s ohledem na existenční starosti o rodinu hledali cestu kompromisu. Navštěvovali bohoslužby mimo své bydliště, neprojevovali své náboženské smyšlení, museli překousnout nejrůznější politická školení a myslet si potichu své. Postupně se však dostávali do pozice dvojího života – veřejného v práci a soukromého doma, v rodině. Většina věřících učitelů stejně školství musela v průběhu padesátých let opustit – stačilo jen zapolemizovat se soudruhem ředitelem, rozvinout hovor o náboženských otázkách s žáky, někoho se zastat pro jeho přesvědčení, nechtít napsat špatný posudek pro další studium. Nutno podotknout, že většina učitelů se novým poměrům přizpůsobila – téměř 40 procent jich vstoupilo do KSČ. Někteří učitelé byli až fanaticky režimu oddaní a snížili se k zastrašování a ponižování věřících dětí, k pronášení přednášek o vražedkyni M. Horákové, zločinnosti církve či škodlivosti náboženství. Mnozí z nich svými negativními hodnoceními pro vyšší typ školy zkazili život mnoha mladým lidem, neboť jim takto zabránili v dalším studiu.
Připravili Jan Paulas a Petr Lindr