Materialistický plochý život v nich hledá náhradní vertikálu. Ne náhodou česko prohraje víc, než jsou obraty celých odvětví. Nebe na zemi nelze opatřit standartně, lze o něj alespoň hrát. Pár miliard pro církev rozžhaví doběla nejen diskutéry, desetinásobky v automatech nechávají publikum v klidu, ač lidé v krachu potom visí státu na krku mnohem víc, než církev.

Televizní divák záhy pochopí, že hezký svět obrazovky není pro něj. Že je vyloučen jen na přihlížejícího, tím spíše se vrhá do ztracených investic, aby nějak obstál sám před sebou a necítil se zcela bezmocný, zcela neschopný. Do prostředí v TV zobrazovaného tím nevstoupí, ale udělal, co mohl.

Pokud někdo snad peníze vlastní, stát si dotiskne jiné. Konečně je to jen smlouva, dávno to není kov, jehož množství v ruce vlastníka jej zdražuje.

Lze ztratit rozum, nikoliv práci. Pracují nevidomí, paraplegici, senioři. Stačí jen hledět, co lidé potřebují a zda na to stačím. A nechtít za to více, než oni mohou poskytnout. Ovšem paneláky z toho asi vydržovat mnohý nedokáže, nebo ani bydlení na zámku.