Vydání: 2014/1 Života bído, přec tě mám rád, 1.1.2014, Autor: Jiří Macháně

Téma: Života bído, přec tě mám rád

Co vás prvně napadne, když se řekne motto této tematické dvoustrany: Šrámkovo „Života bído, přec tě mám rád“?

Mluvíte s ekonomem, a tak se předpokládá, že začnu o bídě a bohatství. Ale „života bída“ má daleko širší rozměry než jen otázku peněz, bohatství a chudoby. Nese v sobě náš dar i úděl života na Zemi, naše pobývání na tomto světě. Nese v sobě radosti, strasti, štěstí i nemoci: Jsme na bídu života připraveni? Věříme v život věčný? A není to tak, že když jde do tuhého, zpravidla se ukáže, jak je naše víra slabá?

Dobrá… Ale jak být na tuto bídnost připravený?

Uvedu konkrétní příklad prvorepublikového politika Františka Noska (1886–1935). Zrovna když mu zemřel devítiletý syn, měl mít přednášku a všichni říkali, že ji zruší. Ale on přišel a zahájil ji slovy: „Syn mi odešel na věčnost. Věřím tomu, že Pán Bůh mu připravil lepší budoucnost, než jakou bych mu mohl připravit tady já.“ To je síla víry, projev svatosti.

Přijetí konečnosti tohoto světa je problém moderního člověka, s nímž se najednou neumí vyrovnat. Profesor Manfred Spieker už před léty řekl nahlas a otevřeně, že nejhlubší příčinou krize sociálního státu je ztráta víry člověka v život věčný. V okamžiku, kdy se naše rozhodování omezuje jen na půdorys pozemského života – pouze teď a tady – stávají se systémy sociálního státu neudržitelné, protože takový postoj k životu vede hlavně k maximalizaci spotřeby a zmnožení zážitků v omezeném časovém horizontu. Když se nám z toho vytratí Pán Bůh, je nám všeho pořád málo.

Ztratili jsme schopnost milovat život i v bídě?

Ludwig Erhard napsal v padesátých letech stále citovanou práci Ekonomický blahobyt pro všechny. To se stalo cílem společnosti a povedlo se ho dosáhnout – evropská společnost ohromně zbohatla, jenže se poněkud vytratila víra a víra v život věčný…

Proto nejsou lidé schopní unést těžkost života?

V katolickém kostele si lidé při sňatku slibují, že spolu ponesou dobré i zlé. Věřím a doufám, že jsou například připraveni, že ten druhý může vážně onemocnět – a bude nutné nést společně utrpení a strach ze smrti. Dnes už si často mladí lidé neřeknou ani ano na úřadě.

V ekonomii manželství se dnes samozřejmě předpokládá, že každý maximalizuje svou funkci užitku i na úkor toho druhého i rodiny jako celku. Případná oběť nebo utrpení se už nezmiňují. V dnešní klasické ekonomii rodiny se dokonce stává, že když manžel najednou zbohatne, své ženě oznámí, že sňatek uzavírali za jiných okolností, a že se tedy rozvádí. A muž se znovu zadá na „sňatkovém trhu“.

Jak správně rozumět úsloví: Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje?

Člověk si v malých utrpeních svého života uvědomí, že to tak skutečně je. Toto je moje zkušenost: minulý režim mi znemožnil akademickou kariéru – z vědce jsem se rázem stal podnikovým ekonomem. Teprve po letech jsem pochopil, jak mi to bylo užitečné. Najednou se mi otevřela možnost popsat, jak komunistické hospodářství vlastně ve skutečnosti funguje. Byl jsem tím obdarován, protože ti, co mohli zůstat v akademii nebo na vysokých školách, tuto realitu zblízka nikdy nepoznali, nýbrž učili nějaké teorie vzdálené životu a světu. Ale to zjistíte až zpětně!

Moje manželství bylo také docela dobrodružné – šest let jsme byli rozvedení. Ty roky v osamění byly těžké, ale díky tomu beru hodnotu rodiny docela jinak. Nebo další příklad: dokud je člověk zdravý a mladý, říká si: „Jakápak života bído? Svět mi leží u nohou, nic mě netrápí.“ A teprve když je třeba někdo v jeho blízkém okolí opravdu nemocný nebo zemře, bolestně zjišťuje, jak moc se ho to týká.

Doba na tomto světě je – slovníkem ekonoma – „vzácné zboží“.

Dítě žije v bezčasí, ve věčnosti, neuvědomuje si konečnost. Mladého člověka se už například smrt blízké osoby bolestně dotkne, ale má pocit, že se ho fakt konečnosti netýká. Teprve s pokračujícím věkem se omezenost života přibližuje – najednou lékař sdělí vážné onemocnění a pak vzácnost času roste exponenciálně. Když nám nic neschází, máme tendenci tento fakt zcela vytěsnit: jsem zdravý, mladý a možnosti jsou neomezené, takže o života bídě není důvod mluvit. Navíc žijeme v blahobytné společnosti, modlíme se sice „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, ale v obrovské většině ani netušíme, co je nedostatek.

Čím to?

Ekonomie se už pustila do nejrůznějších oblastí, takže tu máme i ekonomii náboženství. Existuje hypotéza sekularizace, která říká, že náboženství bylo v minulosti něčím, jako je nosná raketa – mocná, silná s obrovským tahem, která vynese něco malého do vesmíru. Náboženství je nosnou raketou, která lidstvo vynesla na oběžnou dráhu blahobytu, kde si nyní kroužíme. A náboženství vnímáme už jako užitečnou pověru, která když splní svou roli, může padnout, bohatá společnost na ně neslyší. Jan Sokol vždycky říkával – a historicky to lze doložit – že veliký blahobyt celé společnosti není slučitelný s vírou, v podstatě to nejde dohromady.

Žijeme v civilizaci, ve které se podařilo tomu Zlému prosadit vidinu pozemského blahobytu, a tak Pána Boha k ničemu nepotřebujeme. I smrt se podařilo vytěsnit.

Existují i snahy vyvinout zařízení, které uchová vaši entitu a vědomí bez fyzické přítomnosti, tedy zajistit si nesmrtelnost vlastními silami…

Nemusíme jít ani tak daleko – už nyní se lékařská věda pokouší vyrábět náhradní díly na tělo z embryonálních kmenových buněk. Po celé věky se člověk odebíral ke svým předkům a žehnal svým dětem – nyní je zabije, aby tu mohl setrvat jako na věčnosti. Své potomky, lidská embrya, věnuje na výrobu náhradních dílů za své selhávající orgány. Zkolabuje ledvina? Nahradíme. Odejde srdce? Vyměníme. Je to chiméra vedená snahou vzít svůj osud pouze do svých rukou – nesmrtelnost si zajistíme sami, Pána Boha k tomu netřeba.

Zmínil jste, co jste prožil v době normalizace. Spousta lidí dnes říká, že tehdy bylo líp…

Na to je celá disciplína – ekonomie štěstí. Jeden Američan, který se zabýval paradoxem po sjednocení Německa, mě upozornil, že lidé na východě sice materiálně zbohatli, ale přitom se cítili nespokojení, trpěli nostalgií po starých časech. Do subjektivního pocitu štěstí a hodnocení životní úrovně totiž vstupují obtížně měřitelné věci – například jak moc musíte „šlapat do pedálů“. Ano, můžete jezdit do práce trabantem, který je rozhodně méně komfortní než mercedes, ale pak v té práci nemusíte tak tvrdě „makat“. Abyste si pořídili komfortní vůz, čeká vás mnohem větší zápřah. A pak se samozřejmě ptáte, jestli vám to stojí za to.

Proč někteří lidé nejsou schopni pojmout bídnost normalizace při pohledu na relativní blahobyt současnosti a občanské svobody?

Protože jsou určité skupiny lidí – a zejména starší generace – které tyto svobody neoslovují. Například k čemu je jim svoboda cestovat, když na to nemají. Je třeba rozlišovat svobody formální a skutečné. Například část důchodců se ocitá za hranou chudoby. Dokud jsou dva, stačí ještě zaplatit nájem a unést životní náklady, ale když jeden z nich odejde, ten druhý sotva zaplatí nájem. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ je najednou velmi aktuální.

A co nejistota ze ztráty práce?

V ekonomii štěstí se právě ukazuje, že nezaměstnanost je vnímaná jako snad nejtěžší rána. Práci totiž není čím nahradit, její ztráta je frustrující. Problém nezaměstnanosti za socialismu nikdo nemusel řešit. Znám dnes několik lidí, kteří mají doktorát z informačních technologií, mají za sebou několikeré zaměstnání jen na dobu určitou a několik měsíců bez práce. V této nejistotě je obtížné například zakládat rodinu.

Znejistělá budoucnost je velkým problémem – vezměte jen příklad Španělska, kde ekonomika nedokáže zajistit dvaceti procentům lidí zaměstnání. Mladým lidem dokonce v padesáti procentech! Taková společnost nemůže přežít. V minulosti podobné situace vedly ke vzniku totalitních režimů, které zajistily práci způsobem, jenž znamenal ztrátu politických a občanských svobod.

Lidé některých profesí mají stále větší problémy s uplatněním na trhu…

Určité kategorie lidí jako by nikdo nepotřeboval. Společnost se totiž rozvíjí způsobem, který je založený na vědění. Ti, kteří mají dostatečné IQ, se umějí prosadit a mají dojem, že všechno je v pořádku. Pak jsou ale lidé, kteří „nenacházejí místo na slunci“ – a to nejen v práci, o které hovoříme. Celý svět je pro ně tak složitý, že se v něm neumějí vyznat – hledejte v tom pak štěstí! Je stále složitější se v takovém světě socializovat.

Je tedy pravda, že díky moderním technologiím, které nahrazují člověka v pracovních procesech, není potřeba, aby se rodilo tolik dětí?

Před svým zvolením sliboval prezident Obama, kolik vytvoří pracovních míst. Nepodařilo se mu to. Vývoj technologického průmyslu je takový, že i když dojde k hospodářskému růstu, nová pracovní místa nevznikají. Nebo vznikají, ale nejsou na ně připravení lidé – a v posledku, když klesá porodnost, ani lidé, které by bylo možné připravit. V Německu tento problém trvá třicet let – nerodí se tam moc dětí a v určitých odvětvích už chybějí lidé, a proto se stěhuje výroba mimo zemi nebo pracovní síla musí přijít do země. Lidé totiž odcházejí do penze a nemá je kdo nahradit. Začíná se zde projevovat nedostatek kvalifikované pracovní síly.

Myslím, že je to důsledek prudkého rozvoje, jemuž nestačíme. Já například půjdu do penze, protože už nebudu schopen a ochoten se přizpůsobit každoročním změnám, třeba výpočetní technice. Mladí se tomu ještě přizpůsobují, ale jak člověk stárne, není ochoten ani schopen to dělat.

Na jedné straně to sice vypadá, že je lidí hodně, když nemají práci, ale kdo bude živit penzisty, když počet lidí v aktivním věku klesá a počet důchodců roste?! A tak se začalo sázet na strategii soukromých spoření, na penzijní fondy. Já tomu říkám substituce dětí kapitálem. Ta se může zdařit pouze v omezené míře – i v tomto modelu je totiž nutná vyrovnaná demografická bilance: minimálně prostá reprodukce, tedy 2,1 dítěte na ženu.

To skoro vypadá, že když se společnost dostane na vysokou technologickou úroveň, může část méně disponovaných lidí strádat...

Nerovnoměrnost vzniká i tak, že trh rozděluje příjmy a bohatství krajně nerovnoměrně. Nositel Nobelovy ceny Samuelson upozorňoval už před padesáti lety, že v některých oborech jsou špičkoví manažeři odměňováni čtyřiceti až padesátinásobkem průměrného příjmu. Za dobu jeho profesní dráhy se to zvýšilo o řád, takže špičkoví manažeři jsou placeni čtyřistakrát lépe, než je průměr například finančního sektoru. V okamžiku, kdy tři procenta nejbohatších Švýcarů vlastní padesát procent bohatství země a druhou polovinu devadesát sedm procent ostatních obyvatel, začíná být problém už vážný.

A přitom v nedávném referendu odmítli limitovat příjmy špičkových manažerů…

Protože i těch devadesát sedm procent obyvatel žije životním standardem Švýcarska. Uvědomují si, že to bohatství prokapává ekonomikou od těch bohatých k nim. V této situaci je ale málo zemí na světě. Představa, že by tento model bylo možné nabídnout celé zeměkouli, je mylná.

Byl to ovšem argument neoliberálního typu: abychom všichni zbohatli, je třeba se smířit s tím, že někdo zbohatne enormně. Jenže peníze v ekonomice se musí točit a u enormně bohatých lidí je jejich spotřeba v poměru k majetku zanedbatelná. Větší část majetku mají v cenných papírech a jejich hodnota se dá udržet, jedině když se kola ekonomiky roztáčejí – když ne spotřebou, tak investicemi. A v případě, že ekonomika klesá, přicházejí o peníze. Při finanční krizi se jistému německému investorovi po pádu kurzů ztenčil majetek ze čtyřiceti miliard na dvacet. Neunesl to a spáchal sebevraždu. A nebylo to proto, že by neměl z čeho žít! To je teprve života bída. Peníze nám zkrátka nesmějí panovat, ale měly by nám sloužit.