Pavel Bobek
Vydání: 2004/34 Kněží na dovolené, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová
Příloha: Doma
Je kamarádem a kolegou Yvonne Přenosilové. Původním povoláním architekt. Působil ve skupině Olympic, spolupracoval s Country Beatem Jiřího Brabce, přijal angažmá v Semaforu (Jiří Grossmann pro něho otextoval např. Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát nebo Houston). V roce 1980 obdržel Zlatou Portu za zásluhy o rozvoj country music.Co oceňujete na Yvonne?
Hned od první chvíle její uhrančivý zpěv. Vždy jsme byli a stále jsme dobrými kamarády. Je to doklad toho, že mezi mužem a ženou může být kamarádství bez nějakých postranních úmyslů.
Jaká vaše píseň s vámi nejvíce rezonuje?
Permanentní flám. Natočil jsem ji v osmdesátých letech. Život je takový permanentní flám, ale tím vůbec nemyslím, že by člověk do sebe měl lít stále alkohol. Poslední doba je ale plná ztrát. Nedávno měl třeba pohřeb Karel Zich. Byl jsem s ním v předvečer jeho odjezdu na dovolenou. Těšil se, že budou plout s bandou kamarádů kolem Korsiky a že až se vrátí, ukáže mi diapozitivy. Půjčil mi své CD, ale teď na mě kouká jako nějaká výčitka. Nebýt takových situací, je život permanentní flám.
Jaký vztah máte k Bohu?
Určitě Bůh je. Ateistický názor, že svět nikdo nestvořil a byl odjakživa, mně připadá praštěnej. Jako dítě jsem chodil na náboženství. Na střední škole jsme měli výborného faráře Pozlera, který nás získal tak, že ho pak komunisti zavřeli - a to o něčem vypovídá.
Máte nějaké krédo?
Maminka mně říkala: chovej se vždycky tak, aby ses nemusel sám za sebe stydět. A Churchil mě naučil ještě jiné krédo: nikdy jsem nebyl příliš bohat a nikdy se mi nestalo, že bych nemohl pár dobrých přátel pozvat na pár lahví dobrého vína.
Kdybyste měl stroj času, kterým lze nakouknout do budoucnosti, co asi bude dělat Pavel Bobek za dvacet let?
Kdyby se mě někdo před dvaceti lety zeptal, jak to bude za dvacet let, tak bych mu v žádném případě neodpověděl, protože jsem si nemyslel, že budu dál pokračovat v rozhlase a budu dál zpívat a dál nahrávat a natáčet desky. Teď už tedy neříkám nic. Ale pokud by mně Pán Bůh dopřál, abych ve své sedmdesátce, což je za pár let, mohl ještě udělat koncert v Lucerně, to by se mi strašně líbilo. A za dvacet let? Bude mně skoro 87... Sdílet článek na:
