Vydání: 2016/37 Patronka nezištné lásky, 6.9.2016, Autor: Jiří Gračka

Ztvárněním námětu z plátna, které španělský manýrista vytvořil na počátku 17. století, chtěli pracovníci muzea vzdát poctu dílu, které zde od června do počátku září vystavovali. Zhruba půldruhého metru vysoký obraz poskytlo do Olomouce Metropolitní muzeum v New Yorku výměnou za zápůjčku nejcennějšího díla ze sbírek olomouckého arcibiskupství, Tizianova obrazu Apollon a Marsyas.
Zpět do USA se El Greco vrátil v neděli a uprázdněné místo v expozici Arcidiecézního muzea teď na dva týdny zaplní fotografie – ne ovšem díla samotného, ale živého obrazu, který podle něj ztvárnili dobrovolníci. Ti se přihlásili na výzvu muzea a přicestovali kvůli tomu do Olomouce i z velké dálky. Až z Libochovic v severních Čechách dorazil například Jiří Roth, který si zahrál pastýře. „Kupodivu to bylo fyzicky dost náročné. Oni ti malíři si na obrazech dost vymýšleli, tak vykloubené ruce a protažené nohy nikdo nemá,“ popsal své dojmy po skončení.
Zájem o účast byl dokonce tak velký, že nakonec vznikly fotografie dvě, každá s obměněnou sestavou. Opakuje se na nich jen neznámá postava vzadu v podání mluvčího muzea Petra Bielesze a také Ježíšek, kterého si „zahrála“ půlroční Jasmína Johnová.
Ještě před samotným fotografováním, které kvůli napodobení ztemnělé atmosféry obrazu proběhlo až večer, se všichni účastníci shromáždili přímo u El Grecova plátna. Tady si vrývali do paměti gesta, která budou muset před objektivem napodobit, a také poslouchali pokyny lektora muzea Marka Šobáně, který fotografování zorganizoval. „Podloubí na muzejním nádvoří jsou při určitém úhlu pohledu podobné scenérii z El Grecova obrazu, proto nás napadlo zaznamenat tuto podobnost formou živého obrazu,“ vysvětlil Šobáň a dodal: „Fotografii necháme vytisknout na plátno ve stejné velikosti jako originální obraz, takže účastníci se pak uvidí přímo v galerii.“
Po nezbytném převlečení do kostýmů a nalíčení přišlo na řadu uspořádání scény a doladění gest. A pak už měla hlavní slovo fotografka muzea Markéta Ondrušková. „První zkoušku osvětlení jsem jeden večer dělala sama, aby bylo co nejvěrnější. Protože se nasvětlují tři místa různou intenzitou, musela jsem si to expozičně sladit. O týden později přišla na řadu i generálka se zaměstnanci muzea,“ popsala náročnou přípravu Ondrušková. Upozornila také, že živý obraz nebude nikdy přesnou kopií malby a ani dva živé obrazy nejsou nikdy úplně stejné. Ten vítězný vybrali ze dvou vzniklých snímků lidé v hlasování na internetu.