Papežovou návštěvou ustala válka
Vydání: 2016/43 Sedm statečných, sedm svatých, 18.10.2016, Autor: Alena Scheinostová
P. Pierre Long-Gnan působí jako národní ředitel Komise pro kulturu při Konferenci biskupů Středoafrické republiky (SAR). Na misii karmelitánů do města Bozoum se přijel seznámit s novou metodikou kurzu pro pedagogy, jejž zde vedla česká organizace Siriri. „Bez dobrých učitelů se Středoafričané nenaučí číst a psát, a kdo neumí číst a psát, jen těžko se seznámí s poselstvím Písma svatého,“ říká v rozhovoru pro KT.
P. Pierre Long-Gnan se na bozoumském letišti zdraví s dětmi. Snímek autorka
Proč se ředitel kulturní komise zabývá pedagogikou?
Smyslem naší komise je dosáhnout toho, aby se evangelium stalo v SAR kulturní realitou. To znamená, že už ráno vstanete s myšlenkou na evangelium, že se rozhodujete a jednáte v duchu evangelia. Jeho poselství by mělo prozářit každodenní život u nás a také ho uzdravit a umožnit, aby se naše národní kultura skrze ně stala lepší.
Jenže v řadě vesnic ve středoafrickém vnitrozemí najdete lidi, kteří nikdy nechodili do školy. Negramotnost je u nás nadpoloviční. A když tito lidé neumějí číst, nemohou si přečíst ani Bibli. Přitom číst Bibli a přemýšlet nad ní je nezbytné, abyste se změnila.
Většina Středoafričanů jsou křesťané. Přesto naznačujete, že nejsou evangelizovaní?
Mysleli jsme si, že jsme evangelizovaní, ale po tom, co se u nás dělo, už tomu nevěřím (v závěru občanské války v letech 2013–2014 vyvraždili či vyhnali středoafričtí křesťané většinu zdejších muslimů – pozn. red.). Všichni ti, kdo tu mučili a zabíjeli muslimy, jsou křesťané – křesťané, kteří chodí do kostela, ale neváhají někomu utnout ruku, useknout hlavu, rozpárat břicho. To všechno se tu dělo.
V SAR existují školy, jsou tu i učitelé, i když ti ve státních školách jsou velice špatně placení, a někdy pracují dokonce zadarmo. Jak je možné, že je tu tak vysoká negramotnost?
Školy tu máme, ale zdaleka ne všude. V některých vesnicích nejsou vůbec. Znám také jedno městečko, kde škola sice je, ale už řadu let tam není učitel: kdysi se ztratil někde po cestě a od té doby tam nikdo jiný nepřišel. Pak vezmete kohokoliv, kdo je po ruce a umí trochu číst a psát, a necháte učit jeho. A ten pak samozřejmě může učit špatně.
Fungují zde pedagogické školy?
Ano, jedna je v hlavním městě Bangui a druhá v Bambari v centru země. Ale to samozřejmě nestačí. Pak je tu Světová banka OSN s formačním programem, který však obnáší jen tříměsíční školení, takže jeho absolventi toho stejně mnoho neumějí. A jak jsem říkal, spousta učitelů u nás vůbec žádnou kvalifikaci nemá.
SAR se řadí mezi nejchudší země světa. Má vinu na špatné úrovni vzdělanosti také chudoba?
Jednoznačně. Především pro chudé lidi je nesmírně obtížné vůbec nějaké vzdělání získat. Hlavní, co vás zajímá, když žijete v bídě, je sehnat něco do žaludku. Moje farnost leží na řece Ubangi (ta tvoří jižní hranici mezi SAR a Kongem – pozn. red.). Děti z mé farnosti, když povyrostou, chodí lovit ryby. Když něco chytí, tak se najedí. Stojí tak každodenně před volbou, zda jít na ryby a najíst se, nebo do školy a zůstat o hladu. A jejich obvyklá volba je najíst se, nikoli se vzdělávat. To platí celoplošně, je to velký problém.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
P. Pierre Long–Gnan je národní ředitel Komise pro kulturu při Konferenci biskupů Středoafrické republiky a farář farnosti Sv. Rodiny v Ndjoukou na jižní hranici s Kongem. Jedenáct let prožil v jezuitském řádu, nyní je diecézním knězem. Vystudoval historii a zeměpis na Pobřeží Slonoviny a filozofii a teologii v Kongu. Jeho otec byl negramotný.
Sdílet článek na:
