Vydání: 2007/9 Vyplatí se život 'na psí knížku'?, 27.2.2007

Příloha: Perspektivy

Koncem minulého roku se konal kongres italských katolických právníků. Navštívil jej i Benedikt XVI. Ve svém projevu se zabýval pojmy laicita, laický a posunem jejich významu v průběhu několika staletí. Původně se týkaly těch, kdo nejsou kleriky (kněžími). Později označovaly nositele světské moci (na rozdíl od církevní hierarchie), čili oddělení institucí státu a církve. Nejnověji se laicitou rozumí vyloučení náboženství a jeho symbolů z veřejného života vůbec. Mluví-li se o laickém myšlení, morálce, vědě, politice, míní se tím nenáboženský pohled na život, tedy přesvědčení, že stvořený svět nezávisí na Bohu a že jím člověk může disponovat bez ohledu na svého Stvořitele. Toto je falešné pojetí laicity, které je v rozporu s laicitou „zdravou“. Ta respektuje legitimní autonomii věcí stvořených. Uznává, že se církevní autorita nemá vměšovat do utváření poměrů tohoto světa. To ale neznamená, že má být při tom ignorován Bůh a jeho mravní zákon.
„Zdravá“ laicita – oproti ideologickému laicismu – znamená, že stát nepokládá náboženství za pouhý osobní pocit, který má být uzavřen do soukromí. Naopak, náboženství, které je organizováno do viditelných struktur (např. církve), je uznáváno jako společenská danost. To znamená, že každému vyznání – pokud neprotiřečí morálce a neohrožuje veřejný pořádek – je zaručena svoboda aktivit kultovních, duchovních, kulturních, výchovných a charitativních... Zdravé laicitě neodpovídá, je-li „křesťanskému společenství a jeho oprávněným zástupcům upíráno právo vyjadřovat se k morálním otázkám. To není neoprávněné vměšování se do zákonodárné kompetence státu, ale obrana významných hodnot, které dávají lidskému životu smysl a důstojnost. Jsou to hodnoty především lidské, a pak teprve křesťanské.“ Připomínat je a bránit je povinností každého křesťana, říká Benedikt XVI. Spory o smysl laicity jsou v Itálii (a v západní Evropě vůbec) živé, což je mj. důsledek různých kampaní (kolem muslimských „šátků“, křížů ve školních třídách apod.). U nás jsme v tomto ohledu „dál“, krucifixy zmizely ze škol, nemocnic, soudních síní apod. už před víc než půlstoletím a my si na to zvykli. I široká veřejnost převzala názor, že náboženství je soukromou věcí „nábožensky založených“ a jejich „vyžití“ a že do veřejných záležitostí nemá církev co mluvit. Ta indoktrinace dokonce zasáhla i mnohé křesťany. Není tomu tak, lidé se nedělí na nábožensky „založené“ a „nezaložené“, protože jsou všichni „založeni“ stejně. Jsou jen různě vnímaví a různě ochotní. Papežem připomenutá povinnost se vztahuje i na nás.
od