Papež Jan Pavel II. o Evropě
Vydání: 2020/7 Nedělní účast 375 tisíc lidí, 11.2.2020, Autor: Marián Sekerák
Příloha: Perspektivy 7
Polští biskupové u příležitosti sta let od narození sv. Jana Pavla II. (1920–2005) žádají papeže Františka, aby ho prohlásil učitelem církve a spolupatronem Evropy. Žádost, k níž se již připojili naši biskupové, nyní adresují biskupům na celém světě.
Svatý otec při apoštolské návštěvě Velké Británie (1982). Repro KT
Bez ohledu na to, zda bude iniciativa našich severních sousedů nakonec úspěšná, není pochyb, že se papež z Polska stal významnou postavou evropských dějin dvacátého a začátku tohoto století. A rovněž že jedním z leitmotivů jeho pontifikátu byl důraz na hodnotu křesťanských kořenů Evropy. Anomálie zakořeněných rozdělení v Evropě se zvyšuje, když se zapomíná, že evropská jednota má duchovní charakter mnohem více než politický. Z velké části se zakládá na křesťanských hodnotách a humanismu, který z nich vychází – řekl Jan Pavel II. ve svém projevu k členům jednoho z výborů Parlamentního shromáždění Rady Evropy v březnu 1988 – tedy v době ještě hluboce geopoliticky a ideologicky rozděleného světa.
Toto téma rezonovalo prakticky během celého jeho pontifikátu. Věnoval se mu v mnoha svých dokumentech, promluvách a projevech, podobně jako dnes klade František důraz na milosrdenství, problém uprchlíků nebo životní prostředí. Vyplatí se proto zamyslet se, zda nám tyto texty mají – už skoro patnáct let po jeho smrti – ještě co říct. A zda se mohou stát inspiračním zdrojem pro naše uvažování o evropském kontinentu a specificky o EU.
Krize Evropy
Dnešní Evropa prožívá vážný problém krize rodiny a úpadek v samotném pojetí rodiny, pokračování nebo nové výbuchy etnických konfliktů, oživování určitých rasistických postojů, napětí mezi náboženstvími, egocentrismus, který se zmocňuje jednotlivců i skupin, přibývání obecné mravní lhostejnosti a křečovitého sledování vlastních zájmů a privilegií – napsal Jan Pavel II. ve své posynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa (Církev v Evropě; čl. 8) z června 2003.
Můžeme polemizovat, zda a nakolik jsou tyto jím popsané krizové jevy aktuální i dnes. Každopádně si ale Evropa od té doby prošla a v některých případech stále prochází dalšími krizemi. Před více než dekádou to byla globální hospodářská krize, dále evropská dluhová krize (známá také jako krize eurozóny), ukrajinská krize (související s doposud trvajícím vojenským konfliktem na východě Ukrajiny), od roku 2015 uprchlická krize, od roku 2016 také „brexitová krize“ a v neposlední řadě klimatická krize. Formálně sice nepojmenovaná, ale reálně přítomná je pak krize důvěry v EU jako takovou a v některých státech i stále větší pokles důvěry v hodnoty a instituce liberální demokracie.
Vize Evropy
Sv. Karol Wojtyła měl promyšlenou svou originální, konkrétní vizi pro evropský kontinent. Evropu vnímal v její celistvosti, komplexnosti, historické ukotvenosti a současně s výrazným citem pro spolupráci jejích národů. Těch národů, které spolu celá staletí válčily a zápasily s cílem prosadit svůj vlastní, individuální národní koncept. V mnoha případech i koncept iracionální, extrémní, jak tomu bylo v případě nacistické touhy po rasově čistém německém životním prostoru.
I proto papež z Polska na tehdy ještě otevírajícím se horizontu nového tisíciletí modeloval představu takové Evropy, která je bez sobeckých znaků nacionalismu, v níž jsou národy vnímány jako živá centra kulturního bohatství, které si zaslouží ochranu a podporu ve prospěch všech. A také Evropy, v níž dosažení sociálního blahobytu není zaměřeno na slepý konzumerismus, ale je ve službách každého potřebného člověka a nabízí integrální pomoc zemím, které se snaží dosáhnout cíl sociální stability. Jan Pavel II. v hloubi srdce toužil po Evropě, jejíž jednota je založena na skutečné svobodě, jejíž cenné plody svobody náboženství a sociálních svobod dozrávaly v půdě křesťanství; která je skutečně duchovní jednotkou, v níž křesťanští politici všech zemí jednají s vědomím lidského bohatství, jež víra přináší – jak řekl v proslovu během převzetí významné Ceny Karla Velikého města Cáchy v březnu 2004, jen o něco málo déle než rok před svou smrtí.
Je možné, že se jednalo tak trochu o idealizovanou představu. Zejména podíváme-li se na dráhu projektu „společného evropského domu“, kterou si od té doby Unie jako taková prošla. Ale také v konfrontaci s fenoménem migrace. I to byla oblast, na kterou hlava církve pamatovala a nad níž se zamýšlela. Pro nás je navýsost aktuální připomínka, že přístup, který volila, byl ryze křesťanský a humanistický. Žádné strašení před zavlečením cizích nemocí, žádné mávání nacionalistickou vlajkou, žádný požadavek natáhnou kolem Evropy ostnatý drát či rovnou postavit zeď, jak to občas slýcháme od některých politiků odvolávajících se právě na „křesťanské hodnoty“, jež oni sami často neumí ani definovat, ani žít.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
MARIÁN SEKERÁK. Autor je politolog, působí na VŠ Ambis a spolupracuje s Institutem pro křesťansko-demokratickou politiku
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
