Papež jak vystřižený z Greenových románů
Vydání: 2013/12 Papež František stále překvapuje, 20.3.2013, Autor: Marek Orko Vácha
P. Marek Orko Vácha je nejen autorem čtenářsky úspěšné knihy Modlitba argentinských nocí, ale tuto zemi také navštívil. Volba argentinského papeže ho tedy nemohla nechat chladným:
Tento text opravdu nebude vyvážený. Mezi minulou středou večer a sobotou, kdy vznikal, jsem se shodou okolností setkal s několika skupinami mladých katolíků a mám závažné podezření, že pozdrav „buona sera“ vyřčený v kteroukoli denní dobu stihl za tři dny v určitých komunitách zdomácnět. Tím, co nový papež za první hodiny svého pontifikátu řekl, a spíše ještě tím, co udělal, si získal srdce všech, se kterými jsem se setkal a mluvil – moje tedy dozajista a určitě. Papež František je jak vystřižený z románů Grahama Greena.
Tisk celého světa si všiml různých projevů jeho normálnosti a pokory a za ty dva dny je mnohokrát zopakoval – od zaplaceného hotelu až po to, že si vaří sám. Navíc si zvolil jméno svatého Františka a při jedné z prvních řečí zdůraznil důležitost ochrany přírody a správného vztahu ke stvoření (ach!). Navíc je Argentinec (moje srdeční země!), dokonce argentinský jezuita. Do Argentiny přijeli první jezuité v 16. století a do svého vyhnání z Jižní Ameriky v roce 1767 zde působili mezi indiány Guaraní natolik blahodárně a požehnaně, že je možno říci, že snad nikdy v dějinách katolické církve nezpůsobilo tak málo mužů tak mnoho dobra. Po pěti stech letech evangelizace Jižní Ameriky se tak nový kontinent odvděčil Evropě a světu prvním zámořským papežem.
Říká se, že když první jezuité přišli kdysi do Argentiny, neměli s sebou nic než to, co si přivezli ve vlastních myslích: brilantní intelekt, schopnost improvizovat a hlubokou víru ve vzkříšeného Krista. A zdá se, jako by charisma dávných jezuitských misionářů zahořelo přes propast staletí i v novém papeži, který si také do Evropy nepřiváží nic víc.
A ještě k tomu všemu – bývalý kardinál Jorge Bergoglio chodí na fotbal! V Buenos Aires fandí současný papež místnímu týmu San Lorenzo (zde musím dodat vysvětlující poznámku pro své přátele, intelektuálně založené vysokoškoláky z akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora v Praze: v Argentině a ostatně i jinde ve světě je to dosti populární sport, kde se utkávají dva týmy hráčů v jakémsi ritualizovaném souboji s přesnými pravidly; anglický termín je soccer).
Doba, v níž žijeme a kterou pamatujeme, má přes všechny těžkosti obrovské štěstí na papeže. Papež koncilu Jan XXIII., po něm Pavel VI., papež mého dětství, asketický, svatého života. Po krátkém pontifikátu Jana Pavla I.Karol Wojtyła, charismatik, Slovan, který otevřel okna a dveře církve. A po něm Joseph Ratzinger – číst jeho texty je čirá radost, tím víc, že to, co píše, má kryto životem. Všichni tito papežové by mohli být svatořečeni a někteří zřejmě budou. To není v dějinách církve obvyklé, a v tomto smyslu tedy žijeme ve velmi zvláštním způsobem požehnané době.
Papež František, zdá se, přinese kus svého vlastního charismatu. V židokřesťanské tradici jméno znamená program a svatý František žil v době, kdy církev tonula v bohatství a tehdejší papež byl nejmocnějším mužem světa. Svatý František v jedné chvíli sám proti všem začne hlásat radikální chudobu, návrat k evangeliu a těžko pochopitelnou a vysvětlitelnou lásku ke Kristu. Paralelu se současnou situací nelze přehlédnout.
Těžko po prvních dnech nového papeže hodnotit. Svou neformálností, spontánností a humorem stačil za první hodiny svého pontifikátu zasáhnout celý svět. Ve středu v noci jsem se díval na první projev, modlitbu a prosbu o modlitbu – a nevěřil vlastním očím. Na balkoně stál člověk, který by mohl být farářem ve vedlejší vesničce u nás v pohraničí; člověk, který tak ostře negoval vše, co mám ve své mysli spojeno s katolickou hierarchií, muž tak neuvěřitelně a hluboce normální, který si dovolí říct jako první slova „dobrý večer“ a u něhož má divák po pěti minutách v televizi pocit, že ho zná padesát let. K modlitbě za něj netřeba vybízet, je samozřejmá, tak jako se modlíme za členy své rodiny. Na závěr tedy slova, kterými Svatý otec zakončil své první vystoupení – Buona notte e buon riposo.
