Pane, nauč nás modlit se
Vydání: 2018/25 V kroji za svatým Antonínem, 19.6.2018, Autor: Zdeněk A. Eminger
Aktuální téma Katolického týdeníku se z různých úhlů věnuje modlitbě a jazyku. Skrze oboje bychom měli duchovně růst. Pro sebe i pro ty, které máme rádi a kterým sloužíme.
Slovo modlitby má být jasné a vycházet ze srdce. Snímek Pixabay
„Nejživější forma modlitby je ta, která vzniká přímo ze srdce toho, kdo se modlí,“ napsal kdysi teolog Romano Guardini. A dodal: „Člověk se do řeči rodí, vyrůstá v ní a je jí ovlivňován ještě silněji než třeba krajinou, v níž žije. Řeč proniká ke kořenům jeho osobního duchovního života: člověk v ní myslí, cítí, jejím prostřednictvím se stýká s lidmi, učí se rozumět věcem a užívat jich. To platí i pro modlitbu.“
Doba nutící nás vyjadřovat se ve zkratkách ovlivňuje i náš vztah k modlitbě. Zdá se však, že spíše v pozitivním než v negativním smyslu. Není totiž od věci promyslet, co a jak chceme v modlitbě svěřit svému Pánu. Naše slovo má být jasné a vycházet ze srdce. Je dobré zbavit svůj jazyk různých klišé, frází, stínů, velkých liter a epitet. Slevit ve svém nažívání s jazykem můžeme leckde. Neformální projev je někdy dokonce žádoucí. Jsou však oblasti, v nichž je slovo výsostným projevem našeho duchovního dýchání. Jsou jimi tvůrčí slovesná práce, niterná komunikace milujících se lidí, liturgie a modlitba.
Poklad snadno přenosný
Léto zve k putování. Je více času na knihy, na hudbu, na film. Někdo si bere na cesty denní modlitbu církve – breviář. Nesejde na tom, modlí-li se z papírové knihy, ze čtečky nebo z mobilu. Starobylé modlitby a čtení z velkých teologů a teoložek či světců tím nijak neutrpí. Jen stěží se můžeme vymlouvat, že není co číst. Ve vteřině jsou v cizích řečech i v českých překladech k dispozici spisy sv. Augustina, sv. Tomáše, sestry Benedikty od Kříže, většina textů Jana Pavla II. nebo současného papeže Františka.
Duchovní literatura, kterou církev nashromáždila, je pokladem, z něhož se vyplatí odezírat, a to i co se týče jazyka. Homilie, hymny nebo básně křesťansky zakořeněných básníků rozmnožují jazykové bohatství a pestrost a mají rovněž svůj didaktický charakter. I ten, kdo by četl Nový zákon jen jako soubor příběhů, by měl poznat, že v té prosté, jednoduché řeči plné obrazů nejsou slova jen ornamentem, nýbrž jádrem Božího vypovídání o něm samém. Slova tu ještě mají svůj vážný, hluboký význam. Láska je láskou, dobro dobrem, zlo zlem.
Bůh chce promlouvat ke všem lidem, k učeným i prostým, jazykem, který nezestárne a nezplaní. Nikdo nepracuje se slovem lépe než tvůrci biblických překladů. Pečují o jazyk, který se nesmí zastavit na půli cesty. Obnovují pravý smysl kdysi srozumitelných pojmů. Překládají kanonizovaný text do jazyka, jenž musí být srozumitelný i nám, lidem 21. století. Jdou na hlubinu a dotýkají se Božích tajemství – tak jako někteří básníci, malíři a skladatelé. Na překladech Písma, na teologických textech, které přetrvaly, a na poezii se můžeme učit, co je to jazyk, slovo a řeč. Modlitba se neobejde bez mluvení. Jemu však vždycky předchází myšlení.
ZDENĚK A. EMINGER, křesťanský teolog
Sdílet článek na:
