Vydání: 2023/15 Pospěšme na cestě, která nezklame, 11.4.2023, Autor: Alena Ouředníková

 
 
Před časem mi emeritní biskup František Radkovský ukazoval vaši karikaturu. Byla jste to celá vy, s odhodlaným výrazem na cestě pomáhat těm, kteří to potřebují, ani ty tašky nechyběly…
Autorem toho obrázku byl františkán P. Michal Pometlo. Nakreslil ještě jeden, kde jedu na skateboardu po plzeňském náměstí, pak se vznesu a oknem vpluji do katedrály sv. Bartoloměje. Protože ovšem nejsem žádná chudinka, protáhlé gotické okno se změnilo v široké okno barokní.
Smát se, to já umím. Možná proto, že jsem se setkávala a setkávám s tolika ne zcela radostnými příběhy lidí, hledám radost v maličkostech všedního dne. A je tam!
Do svých 74 let jsme spala na posteli, na které jsem se narodila. Jsem nesmírně vděčná za to, komu jsem se narodila. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak je to důležité. Kdybych se narodila o dvoje dveře dál, třeba bych byla úplně jiný člověk. Říkám, že jsem vyrůstala v „Domě u pěti děvčátek“, protože tatínek zemřel, když mi bylo deset let. Byla jsem prostřední ze tří sester a žily jsme s maminkou a babičkou. A přestože nás bylo doma pět ženských, z toho dvě ve vztahu snacha a tchýně, opravdu nikdy jsem neslyšela, že by si řekly křivé slovo. Žily jsme skromně, ale fakt skvěle.
Ano. K víře nás vedla zejména babička. Byla františkánská terciářka a nevyprávěla nám žádné věroučné poučky, ale víra byla přirozenou součástí našeho života. Nediskutovalo se o tom, jestli se půjde v neděli do kostela. Babička prala a žehlila plátna na oltář, teta k nim háčkovala krajky, bělily jsme je u řeky a hrozně nás to bavilo.
Většinou jsme chodili do centra města k františkánům, druhý „náš“ byl kostel sv. Martina a Prokopa v Lobzích, tehdy filiálka od dominikánů, dnes salesiánský. Tehdy se to tak moc na farnosti nerozdělovalo, cítila jsem se doma prakticky v každém kostele. Asi proto jsem našla odvahu začít tam hrát na varhany.
Jako dítě jsem chodila rok na klavír ke školským sestrám. Ty byly pak z Plzně odsunuty, takže moje výuka bohužel skončila. V deseti letech jsem hrála prvně na varhany v kostele, a sice v Ejpovicích, kde žili maminčini rodiče. Dvěma prsty jsem ťukala píseň „Kde jsi, můj Ježíši“, je to dodnes moje zamilovaná. Pater Hradecký tehdy řekl: „Dobře, nauč se do příště další.“ Snažila jsem se, ale on od oltáře zahlásil: „To se nedá poslouchat, vem tu z minula.“ Neodradilo mě to a od té doby se oddávám „varhan ničení“, hraju při různých příležitostech, ale opravdu nejsem hudebník, říkám tomu profesionální amatér. S klienty domovů mi hudba pomáhá navazovat kontakt, po mši si zazpíváme lidovky, písničky našeho mládí – já jsem stará, oni jsou staří, hned máme k sobě blízko.
Studovala jsem na obchodní škole, a protože mi šel dobře těsnopis, přivydělávala jsem si stenografováním záznamů z různých schůzí. Tehdy nebyla žádná nahrávací zařízení, těsnopisný záznam jsme potom přepisovali na stroji. A mně se povedl takový překlep, že jsem napsala „podniky budou řízeny státní bandou“ místo „bankou“. Dneska bychom se tomu zasmáli, ale tehdy to přišli vyšetřovat jako provokaci. Ředitel se mě zastal, že písmena „d“ a „k“ se na základní řadě na psacím stroji píšou obě třetím prstem. Průšvih nakonec nebyl, ale na stenografování si mě už raději nikdo nevzal.
Maturovala jsem v roce 1959 a s nástupním platem 720 korun jsem pět měsíců pracovala ve velkoobchodu s ovocem a zeleninou. Pak jsem se dostala do Škodovky, které jsem s přerušením na mateřské dovolené zůstala věrná až do důchodu. Pracovala jsem nejprve jako písařka, poté jako sekretářka v závodu Škoda – Lokomotiva v konstrukci a na technickém úseku. Moji šéfové mládli, já jsem stárla. Ale nechávali si mě tam, protože jsem prý „baba jako řemen“, kterou potřebují.
Měla jsem štěstí, že jsem byla hodně malá ryba. Jeden šéf mi nabídl přihlášku do KSČ. Řekla jsem mu: „Soudruhu inženýre, to já radši něco ukradnu, abyste mě tam nechtěli, vždyť táta by se v hrobě obrátil.“ Od té doby mě už nikdo s členstvím v KSČ neobtěžoval.
Ale jo, všichni to věděli, nikdo se se mnou nepřel. Mnozí si ke mně chodili normálně lidsky popovídat. Sekretariát fungoval jako taková buňka na bázi lidskosti. Ačkoliv jsme měli na dveřích povinnou ceduli, že se oslovujeme soudruhu a soudružko, oslovovali jsme se křestním jménem a byli jsme jako velká rodina. Z té stovky pracovníků v konstrukci bylo dvanáct praktikujících křesťanů. Nikdo se po nich nevozil, protože to byli lidé, bez nichž lokomotivka nemohla být. Byli jsme takový stát ve státě.
Vlastně to se mnou vyrůstalo. Od maminky a babičky jsem byla zvyklá, že sousedská výpomoc nebo pomoc potřebným je naprosto běžná. Každý kousek dobra je víc než nic – to bylo maminčino životní moudro, které si nesu v sobě celý život. Organizovat pomoc jsem se pak naučila v doudlevecké katedrále.
V Plzni-Doudlevcích stávala dřevěná kaple, starý vojenský barák přivezený po válce z pohraničí. V Doudlevcích jiný kostel nebyl než toto provizorium, scházelo se tam na mších až sto lidí. Také se mu říkalo kaple pro Nikodémy, protože tam chodili ti, kteří nechtěli být viděni v kostelích, kde to režim sledoval. V té kapli jsem hrála a dozvídala se, když byl někdo v nějaké nouzi nebo těžkostech, a společně jsme řešili, jak poskytnout pomoc. V kostele u františkánů býval sešit, kam se psalo, co kdo nabízí a naopak co kdo potřebuje. Takové první inzertní noviny.
První charitní organizace v Plzni spadala ještě pod pražskou arcidiecézi. Po vzniku plzeňské diecéze v roce 1993 zřídil biskup František Radkovský Diecézní charitu Plzeň. Jako jedna z jejích součástí vznikla Městská charita Plzeň a za mnou přišel tehdejší generální vikář P. Josef Žák, abych se postavila do jejího čela. V té době jsem ještě pracovala ve Škodovce, takže jsem byla dopoledne sekretářka a odpoledne ředitelka. No hustý, jak se dnes říká. Vydržela jsem to do roku 1997, kdy jsem šla do důchodu, a ředitelování převzal Pavel Janouškovec. Stala jsem se jeho zástupkyní, koordinátorkou dobrovolné pomoci a vedoucí osobní asistence, což byl projekt, který jsme zakládali ve spolupráci s evangelíky jako druhé město v republice. Funguje dodnes.
Nejprve jsme si s nimi jako dobrovolníci psali. V roce 2000 jsme s biskupem Františkem Radkovským šli do věznice představit charitní azylový Domov sv. Františka a pomoc, kterou Charita nabízí vězňům po propuštění. Stálo tam na sedmdesát chlapů, tak jsem před ně rázně předstoupila a povídám: „Jsem Anna Srbová, a jak vidíte, žádná holka na vdávání. Přišla jsem vám říct, jak vám můžeme pomoct. Můj syn mi říká: matko, ty jsi tak protivná, ale nejhorší je, že máš pravdu. Beru vás jako svoje děti, a tak budu pravdu říkat i vám.“
Biskup František na to dodnes se smíchem vzpomíná. Ale oni mě pak skutečně svým způsobem brali. Docházela jsem za nimi individuálně, povídali jsme si, hledali řešení jejich životních situací. Někteří mě pak vyhledali i po propuštění.
Ale kouřila jsem z darebnosti! Ovšem pravdou je, že u cigarety se snáze zavedla řeč. Cigarety rozdává jen Armáda spásy a Srbová, říkalo se svého času po Plzni.
Dělám tam náhradní babičku a matkám pomáhám prakticky, zvlášť když po ukončení pobytu jdou do samostatného nájemního bydlení. Ono je to u nich podobné jako s těmi vězni či bezdomovci. Dokud jsou pod křídlem nějaké organizace, spousta věcí se za ně vyřeší, ale jakmile se osamostatní, začnou doslova plavat především v úředních záležitostech. Mají si někam zavolat, ale pětkrát je přepojí a mají po měsíčním kreditu. Poštovné za splátky a doporučené dopisy, poplatky za výpisy jsou pro ně někdy neúnosné. Dále je to internet, který se nezapočítává do dávky na bydlení, ale pro děti školou povinné je nezbytný. Nebo má maminka nemocné či postižené dítě a nemůže pracovat na plný úvazek. Existují samozřejmě různé příspěvky, ale ony si o ně kolikrát nedokážou požádat. Vždyť už jen úřední jazyk dokumentů bývá pro ně nesrozumitelný. Tak se jim snažím být nápomocná.
To nedělám já, ale Pán Bůh. Měla jsem před časem problém s páteří, ze dne na den jsem přestala chodit a tři měsíce jen ležela. Považuju za veliký zázrak, že jsem se zase rozchodila. Když mě tu Pán Bůh chce mít, tak mě tady nenechal na ozdobu, ale abych něco dělala. Dostala jsem dar pozitivního přístupu k životu a snad i díky vyššímu věku si více uvědomuji, že nejsem „spasitel světa“, ale jen nástroj v Božích rukách.
ANNA SRBOVÁ se narodila 9. června 1941 v Plzni. Po maturitě na střední ekonomické škole pracovala 39 let jako sekretářka v závodě Škoda – Lokomotiva. V letech 1993–1997 byla ředitelkou Městské charity Plzeň. Po odchodu do důchodu dále působila jako zástupkyně ředitele Městské charity, jako koordinátorka dobrovolnické práce, vedoucí projektů Osobní asistence a Pomoc vězňům a jako koordinátorka Tříkrálové sbírky v Plzni. Papež Benedikt XVI. udělil Anně Srbové v roce 2008 Řád sv. Silvestra, je držitelkou Řádu Elišky Přemyslovny a ceny Zlatý anděl města Plzně. Celý život pomáhala a pomáhá lidem v těžkých životních situacích, stále navštěvuje charitní zařízení a domovy pro seniory, doprovází bohoslužby na varhany a na klávesy.