26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Oto Mádr devadesátiletý

13. 2. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/7 Dokud nás smrt nerozdělí, 13.2.2007

Příloha: Perspektivy

Na chodbách a ve tmách
První polovina devadesátých let: začínající katolický psavec potkává na chodbách a za dveřmi pražského domu v Londýnské ulici (neboť tam sídlí redakce křesťanských periodik) Otu Mádra. Hrdě vzpřímený morální teolog se dívá ostrozrace a přísně a psavec, sotva dospělý a stále vězící ve vnitřních zmatcích, má z rovného pohledu šéfredaktora Teologických textů, který prošel mnohaletým kriminálem, strach a obavu. Bojí se, že teologův zrak vidí jeho malodušnost a nedostatečnou vzdělanost, že vidí jeho černé myšlenky, polovičatost a malý zápal pro věc. Chabý pěšák se bojí svého přísného generála, jenž se v boji neskryl, ale osvědčil.
Říjen 2001: v kuchyňce římského Nepomucena večeří dva poutníci, kteří se už třetí měsíc potloukají po italském jihu. Teď se však cítí ohroženi – pár týdnů po 11. září, všeobecný strach a úzkostnost. Najednou se otevírají dveře a do místnosti jako dva andělé vstupují Jolana Poláková a Ota Mádr v černé baretce a s nákupní taškou. Po úvodních teologových výzvách hovory o době a Bohu, vzpomínky mísící se s diagnózou, historické reflexe a současně příprava jídel. Obavy obou poutníků z válečného konfliktu roztávají a z obávaného teologa se najednou stává duchovní otec. Jeho řeč je příbuzná jeho knižnímu Slovu o této době – jasná, neohrožená a povzbuzující. Společná bohoslužba ve čtyřech v malé kapli – cítíme se jako členové katakombální církve – té prvotní, neohrožené, rozhodné, zapalující srdce. Teolog káže prostě – o stavu světa, o krizi církve, o prvních mučednících, o svatých Filipu Nerim a Karlu Boromejském a o pravdě, která je tichá.
A nakonec, po týdnu, rozloučení na chodbě ve tmě a požehnání. Otec Mádr vztahuje ruce jak praotec Abraham, žehná a v té strohé tmě mi připomíná oranta z maleb v katakombách. Jeho modlitba je naplněna účastí. Dvěma poutníky projede silný blesk hřejivosti, jako by byli náhle ponořeni do Božího „roztoku“. A otec Mádr nakonec řekne, spíš zašeptá: „Kdybychom se na tomto světě už nepotkali, pamatujme na sebe, ať se TAM jednou všichni sejdeme...“
Miloš Doležal

Všudypřítomnost Oty Mádra
S doktorem Mádrem jsem se prvně setkal v ekumenickém semináři v pražských Jirchářích nejspíš v roce 1966. Ten seminář byl nepravděpodobný ostrov svobodných přednášek a diskusí pod „deštníkem“ evangelické teologické fakulty. Ota Mádr se vrátil z vězení díky velké amnestii v červnu 1966. Na novém návštěvníkovi nebylo znát dlouhou izolaci, jednoduše se vmísil do publika i do diskusí.
Pak jsem se s chutí účastnil kroužku přírodovědců v bytě Vladimíra Fučíka, také tam jsem se s Otou Mádrem setkával; až dodatečně jsem se dozvěděl, že právě on jej inicioval. Chodíval tam i filozof Karel Šprunk, z biologů ještě Josef Novák a Alois Honěk, pak fyzikové Miloš Lokajíček, Jan Fischer (dnes univerzitní profesor) a další. V této partě vznikl časopis Universum, který nyní vychází pod hlavičkou ČKA.
V roce 1968 byl náš jubilant čelným organizátorem přednášek Živé teologie, k nimž s úspěchem zval i zahraniční hosty včetně Karla Rahnera. Hojně také přispíval do měsíčníku VIA, který pod vedením Josefa Zvěřiny v krátké chvíli tiskové svobody vystřídal Duchovního pastýře poplatného režimu. Osobně jsem mohl v té době sledovat jeho aktivní účast v Prozatímní pastorační radě tehdy biskupa Františka Tomáška. (K jeho předním poradcům pak patřil za soumraku minulého režimu.) Za normalizace přišel katolický samizdat, zprvu strojopisný, do něhož Ota Mádr pilně přispíval už cyklostylovanými listy Orientace, a pak sešity Duch a život a Texty: ty našly po roce 1989 logické pokračování v Teologických textech.
Titul tohoto článku je sice lehce nadsazen, ale četné jubilantovy aktivity jsou obecně známy, další připomenou jiní, a čtenář jistě omluví mezery v mých znalostech, zvlášť z dob totality.
Za to mám silné podezření, že právě on svolal ještě v roce 1989 do prostor břevnovského kláštera asi dvacetihlavé shromáždění bývalých nakladatelských pracovníků z celé republiky k poradě o budoucnosti našeho katolického tisku. Tam byl také navržen titul Katolický týdeník (značí kontinuitu i změnu) a odmítnuta idea vydávat rovnou list ekumenický s tím, že ještě dlouho bude třeba kultivovat naši vlastní identitu.
A právě v tomto směru a pod heslem „dynamického středu“ (jeho výraz) náš jubilant tak neúnavně působil v Teologických textech i jinak dosud – a kéž ještě ve svěžesti ducha dále, jak mu Pán dopřeje. Kromě toho přání mu neméně patří náš obdiv a dík.
Václav Frei

Řekl si jen o kostku cukru
Je to vlastně zázrak – Mons. Oto Mádr, přítel, rádce, učitel a „úkolář“, vyznavač české církve, se dožívá devadesáti let. Od mládí křehký, stále jakoby churavějící, takže původně ani neměl být vysvěcen, dlouholetý vězeň a ukázněný asketa, vykonal dosud dílo, které je v jeho celku ještě třeba zmapovat a složit mozaiku ze vzpomínek nesčetných lidí, jimž pomohl – a jež také zapojil do spolupráce.
Protože tak, jak vždy dovedl a dosud dovede ukáznit sám sebe a dávat přednost Božímu dílu před přirozenými sklony své povahy a před drobnými laskavostmi, které by si bylo zasloužilo jeho namáhané tělo, ten Františkův „bratr osel“, tak dovedl klást náročné požadavky na všechny kolem sebe. Přesně vyhmátl, jakými dary je kdo obdařen, ty pěstoval a s náročným perfekcionismem rozvíjel. Jsme mu za to vděčni, i když to někdy šlo na nervy. Vzpomínám na pozdní večery, kdy se objevoval u mých dveří, unavený, hladový, se síťkou plnou rukopisů ke zpracování. Odmítal připravenou večeři (přece škoda času) – a když jsem tedy pak už nic nenabízela, řekl si najednou o kostku cukru. Měl přehled o celém katolickém samizdatu, který bez něj ani nebylo možné vydávat. Chtěl lektorské posudky, redakci, překlady – s heslem, že včera už bylo pozdě. A pak ještě vše korigoval s dokonalým citem pro češtinu, pro přesnost vyjádření. Nic se nesmělo odbýt – ale přitom se vždy zasazoval za zveřejnění i populárních, méně náročných textů, protože „je nutné myslit na lidového čtenáře a nejen na pražské intelektuály“. Bývaly to vzrušené debaty, ale díky za ně, redakční práci (a mnohému jinému) jsem se naučila od něj. Za všechno – a za mnoho nevysloveného, osobního – děkuji a prosím, aby mu Pán požehnal a zachoval nám ho jako pomocníka a přímluvce. A aby pak jednou byl připojen ke svým přátelům, kteří jsou slávou Kristovy církve v Čechách a na Moravě.
Dagmar Pohunková

Vděčnost
Podobu víry svého dětství si vybavuji nesnadno. Připomenou mi ji trochu Karafiátovi Broučci. Někdy ve dvanácti jsem si jí přestal všímat – a ona tiše zmizela. Někdy v osmnácti na mě dolehlo prázdno. Nepoznal jsem hned, že je to pustina, již měla vyplnit právě ona, byť ve zralejší podobě. Začal jsem ji hledat, aniž bych věděl, že hledám právě ji. Byl jsem lajdák. Přibližoval jsem se jí, ale zase se vzdaloval. Léta letoucí jsem byl vlastně dezertérem-recidivistou. Občas je mi líto té spousty zmařeného času.
Za každé to přiblížení vděčím setkání s určitým člověkem. Nevěřím v Osud, ale v to, že příběh lidského života je „koproduktem“ Božího působení a naší součinnosti (případně našeho překážení a maření). Boží působení je a zůstane tajemstvím, ale jedna z prozřetelnostních strategií je mi zřejmá: jsou to – setkání. Mnozí máme zkušenost, že někdo měl pro nás „osudový“ význam. Umožnil nám nové poznání, z něhož vyplynulo i „přehození výhybky“. Tu nabízenou šanci lze odmítnout. Znám příběhy, kde se nevyskytla, někteří lidé prostě nikoho takového nepotkali a já si s tím nevím rady. Řeknu si pokaždé, že ještě není všemu konec...
Zažil jsem takových osudových setkání několik. Za každé jsem vděčný, Oto Mádrovi však nejvíc. Provedl to originálním způsobem: pověřil mě, váhajícího mezi vírou a nevírou, úkolem. Kdo ho znají, vědí, jak to dělá. Odkudsi se neslyšně vynoří, sám se přitom učiní zcela nenápadným, a pouze na něco upozorní. To „něco“ je ale natolik důležité, že nelze couvnout. Víte, že byl kdysi odsouzen na doživotí, přitom to na něm vůbec není znát. Jeho zaujetí pro věc přejde i na vás, nelze odolat. Vlastně mě nepověřil úkolem, ale požádal o službu. Stalo se před třiceti lety.
Říká se (důvodně), že matka je ručitelkou počátků našeho pozemského bytí, zatímco otec její snahu finalizuje. Oto Mádr postrčil mě, recidivujícího zběha koketujícího s vírou, na cestu, o níž jsem pak s překvapením zjistil, že to je ta moje cesta. To, co obnáší otcovské poslání, dokonal v mém příběhu on. Čtu-li, že ti, kdo se učinili těmi nejmenšími služebníky, budou největšími v království Božím, vzpomenu vždycky na něho.
Petr Příhoda

Nehledal zaměstnání, ale chtěl pomáhat
Jedenáctiletý kluk sice moc nerozumí tomu, co se kolem něho děje, ale vidí toho dost a pamatuje si. Do sekundy Arcibiskupského gymnázia přišel v roce 1947 mladý katecheta. Štíhlý a s trochu asketickým výrazem, ale vlídný a laskavý. Na jeho hodinách mě zaujalo, jak byly věcné a náročné, a nebylo na nich – to jest na něm – nic z té nasládlé bodrosti, která mi už tehdy u jiných vadila. Brzy si vyhlédl ve třídě pět, osm kluků a pravidelně se s námi scházel, učil, vysvětloval. Pamatuju si dobře schůzku v únoru 1948, jak kluci samozřejmě začali politizovat a Ota Mádr nás zarazil: kvůli tomu tu nejsme. Příští rok odjel studovat do Říma a místo něho přišel trochu barokní páter Vlček. Ota už jistě tušil, že by mu v Římě bylo asi líp, ale úplně samozřejmě se po roce vrátil, rovnou do jámy lvové. Pak jsme se jednou krátce setkali, když bydlel na bělohorské faře, kde nic nebylo pravoúhlé, jak se na italské baroko sluší. Už „po něm šli“, ale Ota byl klidný, věcný, přátelský jako vždycky; mockrát jsem na to později vzpomínal a měl ho před očima jako vzor vyrovnaného člověka, který prostě dělá to, co má. A pak nás doba na dlouho oddělila, protože Otu zavřeli a odsoudili na doživotí. Já se nestal knězem, jak se od nás gymnazistů možná trochu očekávalo, nýbrž otcem rodiny, řemeslníkem a pak programátorem, a když se Ota vrátil z vězení, setkávali jsme se v redakci Via, to jest v bývalé zednářské lóži, tehdy depozitáři Národní galerie, kde vládl Josef Zvěřina.
Někdy v květnu 1968 se v novinách objevila drobná noticka: pár desítek bývalých politických vězňů, vesměs katolíků, kteří si dohromady odseděli hezkých pár století, napsalo, že odpouštějí a nehledají odvetu. Tuším, že Ota byl jedním z největších podílníků toho vpravdě křesťanského kroku, skutečného svědectví víry a po mém soudu jednoho z vrcholů toho krátkého a bohatého léta.
Osmašedesátý rok jsme vůbec žili v horečných aktivitách: Dílo koncilové obnovy, časopisy, knížky, přednášky Křesťanské akademie. Najednou tolik možností a tak málo lidí. Na sněm DKO na Velehradě jsme jeli ještě s nebožtíkem Jiřím Němcem vlakem a celou cestu debatovali o Vaculíkově petici, která právě ráno vyšla. A pak ovšem přišla řeč i na teologii, na to, jak Bůh vidí svět a co si o něm můžeme myslet. Vrcholem přednáškové činnosti byla návštěva Karla Rahnera, nabitý sál na Staroměstském náměstí i úžas nad jeho neuvěřitelnou skromností.
Když v roce 1969, jak se říkalo, „spadla klec“, všechno jsme ukončili a čistě po sobě uklidili, aby to komunisty nesvádělo ke zneužití, případně někoho nepřivedlo do basy, a zase jsme se dlouhá léta vídali jen vzácně. Čas od času přijel nějaký teolog, vzpomínám si na Hanse Künga a na J.–B. Metze, jak přednášeli v bytech, kde posluchači sedali po zemi a kde se přes telefon pro jistotu dávaly deky.
V roce 1989 bylo Otovi zhruba tolik, kolik mně je dnes, ale jen co se hnuly ledy, pustil se do práce – samozřejmě ve službě církvi. To vůbec nebyla jen nějaká loajalita, nýbrž pevné a neotřesitelné životní rozhodnutí, kterým nepohnulo ani patnáct let vězení. Tam mohl člověk vidět, co znamená „zasvěcený život“ v pravém slova smyslu, za jakýchkoli okolností a proti jakémukoli větru. Non nobis, Domine, sed nomini tuo da gloriam. Stupínky ke svobodě – od podmíněného propuštění v roce 1966 až po skutečnou svobodu o 23 let později – to byly sice velké svátky, ale pro lidi Otova ražení také nové a složité otázky. Čím víc možností a voleb, tím víc starostí s dobrým rozhodováním, osobní odpovědnosti a mravních dilemat. Co bylo ve vězení úplně jasné, bylo už v režimu složitější a ve svobodné společnosti hotový rébus. Proto se Ota čím dál víc věnoval morální teologii, kde přesně tušil, že jsou ty skutečné, vážné otázky našich životů. Tím vážnější, čím víc se nám té svobody dostává a čím méně víme, co si s ní počít. Epizoda Otova krátkého působení na pražské Katolické teologické fakultě – stydím se mluvit o tom, jak se to celé vůbec mohlo stát, jak jsme to mohli dopustit – by pro našince znamenala otočit se jinam a už se nevracet. Když vy takhle... Ale jen co se ukázala možnost, byl Ota zase mezi prvními, kteří nehledali zaměstnání, ale chtěli pomáhat. Ne tomu a onomu, ne jednomu proti druhému, ale své církvi, jejímu biskupovi, jejímu dorostu. Říkat tomu sentire cum ecclesia by byl nehorázný understatement.
Ota Mádr není a nikdy nebyl charismatik, který by kolem sebe shromažďoval nadšené obdivovatele. Možná, že ani nikdy nikoho nenadchl. Ale my, kdo jsme měli to štěstí se s ním setkat a setkávat, mu zůstaneme vděčni za jeho trochu přísnou věcnost, za tu nepodmíněnou vážnost křesťanské a katolické víry, která špatně snáší každou reklamu, natož pak ty nasládlé úsměvy a nezávazné náhražky, jaké nám třeba o Vánocích servírují – možná i v „dobré víře“ – různé televize. Kdykoli slyším perikopu o skále, na níž Kristus staví svou církev, vybaví se mi jako první Ota Mádr, tak jak jsem ho poznal před málem šedesáti lety.
Jan Sokol

Můj přítel a bratr Oto
Co vás napadne, když se řekne Petr? Přece Pavel. A když Zvěřina? To je jasné – Mádr. Dva naši přední, opakovaně umlčovaní teologové, každý jiný, přesto se doplňovali, a katolický disent si bez nich nedovedeme představit. Josef Zvěřina měl pří vší učenosti pověst šprýmaře, Oto Mádr askety zvažujícího každé slovo. A tak si šli, ostatně jako Petr s Pavlem, občas na nervy. „Ten Oto mě štve,“ řekl mi jednou Zvěřina – „když mu dám něco přečíst, přesně najde místo, kde jsem si nebyl jist!“ Sám to dobře znám. Po redaktorech a korektorovi vylepšuje ještě Oto Mádr svou nezbytnou tužtičkou a mikroskopickým písmem každý rukopis. To mu zůstalo z kriminálu, kde na cigaretovém či toaletním papíře psal své „pastýřské listy“ muklům na civilních odděleních. Uměl také z přísně izolovaného kněžského oddělení s nimi zorganizovat kontakt. Byl jsem toho svědkem.
Když mě k němu v šestapadesátém doručili na Mírov, rozevřel náruč a zvolal: „Václave, to jsem rád, že jsi tady!“ A bylo to jako hlas z domova. Na pracovišti jsem s ním, Felixem Davídkem a jinými učenými mukly lepil sáčky a piloval flexarety pro přerovskou Meoptu. Snažili jsme se co nejrychleji splnit, nikoli překročit, denní normu, aby nám zbylo co nejvíce času na bohulibé věci. Načerpal jsem tam mnoho moudrosti.
Když zavonělo Pražské jaro, šli jsme s listem adresovaným Dubčekovi a podepsaným mukly vězněnými za víru také do Literárek. Rozčepýřeného pána, který letěl kolem, Oto zarazil, zda by to nešlo uveřejnit. „Ukažte,“ pravil pán a strká lejstro do kapsy. To však neznal Otu. Zdvořile se mu představil a požádal, aby se na to koukl. Pán zavrčel: „Vaculík,“ a začal číst. A jak četl, tak vystřeloval: „Ale to je dobrý!“ – „No, to je výborný.“ A pak: „Do zítřejšího čísla se to už nevejde, ale do příštího to dáme.“
Když se v listopadu 1989 vrátil kardinál Tomášek z Říma ze svatořečení Anežky České, přepadl ho Oto Mádr a přispěl k jeho historickému poselství národu slovy, které pak přečetl Václav Malý z melantrišského balkonu: „Ze západu i z východu jsme obklopeni zeměmi, které v minulosti nebo v současnosti rozbily mříže totalitních systémů. Ani my už nesmíme čekat, je třeba jednat!“
Václav Vaško

Oto Mádr devadesátiletý
Slavit devadesátiny teologa, aktivního teologa, je u nás něco unikátního. Životní práce takového teologa – to nejsou jen teoretické, spekulativní úvahy, ale v jeho teologii je rovněž kus života církve a také angažovanost pro život církve. Nevím, jestli to platí vždy, všude a o každém teologovi, ale určitě to platí o ThDr. Oto Mádrovi, kterého v teologické práci nezastavil ani komunistický režim, jenž pravdu, vědu, každý vědní obor pokládal za třídní. Teologii onálepkoval jako nevědeckou, tmářskou a dokonce mrtvou disciplínu, která slouží jako „opium lidu“.
Minulý režim proto zrušil všechna diecézní teologická učiliště, katolickou teologickou fakultu – zakládající instituci Karlovy univerzity – vyloučil z jejího svazku, postavil pod režimní kontrolu a vykázal z Prahy do Litoměřic. Přijímání bohoslovců přísně kontroloval. Na fakultě zavedl výuku marxismu-leninismu. Vazby naší vědecké teologické práce na ostatní evropský vývoj zcela zpřetrhal. A přece jen lze – jako zázrakem – mluvit o domácí teologické práci a o našem přínosu k tomuto oboru v posledních padesáti letech. Tato práce je spojena se dvěma jmény: Zvěřina a Mádr. Odborné vědecké zhodnocení jejich přínosu je při nejrůznějších příležitostech odborníky prezentováno. Jistě i při této slavnostní příležitosti Mádrova jubilea to nebude opomenuto. Chtěl bych dnes jen připomenout, že Mádrovy teologické vize i při vší nemožnosti získávat literaturu, mít širší kontakty s teology v zahraničí, účastnit se sympozií, teologických diskusí a seminářů se z dnešního hlediska ukazují jako „teologie prorocká“ – aniž bych chtěl přehánět – teologie pro 21. století, teologie, která má i dnes sílu oslovovat, dodávat nové impulzy.
Jedná se totiž o „živou teologii“. Tak označil jubilant své teologické přednášky v době Pražského jara. Oto Mádr takto pojmenoval svou teologii proto, neboť čerpal, stejně jako církevní otcové prvních křesťanských staletí, z živého pramene – z Písma, ze slova Božího. Z přímého styku s Kristovým hlásáním Božího království apoštolové zřetelně poznávali, že Ježíšova „slova jsou duch a jsou život“ (Jan 6,63). Teologie církevních otců vyrůstala z živě chápaného a žitého Božího slova. Mádr dobře vnímal i obnovné proudy v církvi na počátku minulého století – biblické a liturgické hnutí – které pak přinesly bohaté ovoce i během Druhého vatikánského koncilu, v konstituci Dei Verbum. Tím se teologie – nejen účelově – přiblížila zdrojům teologického chápání i jiných křesťanských církví. A když komunisté připravili církev o kontakty s teologickou literaturou v ostatní Evropě, zůstala jí v ruce Kniha knih.
Aby byla teologie živá, nesmí se rozejít se životem... Nemůže se uzavřít jen do pracoven teologů, do soukromí, ale musí být uskutečňována ve společenství s ostatními. Ačkoli se komunisté snažili uzavřít kněze do izolace, izolovat i věřící a vůbec rozbíjet „communio“ církve, pak právě na toto téma se zaměřila živá teologie, nejen v teorii, ale i v praxi. Oto Mádr nepsal jen „do šuplíku“, ale naopak vždy znova přinášel svou teologii doprostřed církve, do společenství, k diskusi s druhými teology i s posluchači. To je charakteristika patristické teologie. Teologové té doby byli většinou také biskupové, lidé, kteří stáli uprostřed života církve, uprostřed problémů a přinášeli odpovědi na aktuální otázky. Hans Urs von Baltazar měl odvahu kdesi tvrdit, že největším zlem v církvi nebylo rozdělení víry, ale skutečnost, že učitelé přestali být světci. Tehdy teologie – jak řekl – sestoupila ze své výše a opustila život.
O životních osudech Oty Mádra a Josefa Zvěřiny lze říci, že při své teologické práci byli také „svědky“, byli pronásledováni a svým životem a odvahou o své teologii svědčili. Na této cestě přestává teologie být „jen“ teologií „o Kristu“, ale stává se teologií „v Kristu“. Tím musí být charakterizována teologie pro 21. století. Takové živé teologii Oto Mádr spolu se svým nerozlučným přítelem Josefem Zvěřinou kladli základy a rozvíjeli ji...
Kardinál Miloslav Vlk
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou