Otazníky nad spasením vyznavačů jiných náboženství

Vydání: 2009/11 Tělo jako zboží, 10.3.2009, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Vede cesta ke spáse – kromě křesťanství – také jiným náboženstvím? Jak je to například u židů, o nichž jsem četl, že jsou našimi staršími bratry ve víře v jednoho Boha?

Každý, kdo bere svou křesťanskou víru vážně, musí vyznat, že je pouze jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, totiž člověk Ježíš Kristus (srov. 1 Tim 2,4–6), a že pod nebem nám není dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy (srov. Sk 4,12). Tato jedinečnost a výlučnost Ježíšova spasitelství úzce souvisí s tím, že je pravý Boží Syn. Tvrzení, že vedle něho existují jiní spasitelé, nevysloveně a možná nedomyšleně znamená popření Ježíšova božství a následně Nejsvětější Trojice. Křesťan tedy musí vyznávat, byť je to pro mnohé pohoršením, že Ježíš Kristus představuje jedinou cestu spásy. Pokud bychom řekli, že všechna náboženství jsou stejně pravdivá, znamenalo by to jen a jen demolici křesťanství, určitě ne sbratření všech se všemi bez ohledu na pravdu. To ovšem neznamená, že by nepokřtění lidé nebo vyznavači jiných náboženství z hlediska naší víry nemohli dojít spásy. Kdo bez vlastního zavinění nedospěl k poznání Ježíše Krista jako spasitele a žije podle svého svědomí, se nemusí obávat Božího soudu (srov. např. Mt 25,31–46). Jinou otázkou je, nakolik takovému člověku napomáhá ke spasení náboženství, jež vyznává. Zde je třeba říci, že ve velkých náboženských tradicích lidstva je mnoho správného, posvátného a v tom nejlepším slova smyslu duchovního. To všechno z hlediska naší víry napomáhá ke spasení člověka jakožto příprava na setkání s Kristem, což platí v nejhojnější míře o Starém zákoně. Právě proto Jan Pavel II. hovořil o judaistech jako o našich starších bratřích ve víře. Již první křesťané však velmi jasně vyznali, že Ježíš je víc než Thóra a že Zákon i starozákonní obřady neměly a nemají spásonosnou hodnotu samy ze sebe, nýbrž jenom jako předobrazy, v nichž tajemně působila síla Kristova kříže a jeho vzkříšení. Na závěr si dovolím podotknout, že ne každou formulační nepřesnost smíme hned označovat jako herezi, která přece vyžaduje zatvrzelé a vědomé odmítání zjevené pravdy a kterou konstatuje oprávněná církevní autorita. Jestliže někdo o druhém svévolně a zlovolně prohlašuje, že je heretik, měl by se mít sám na pozoru (srov. Mt 5,22). Nezapomínejme, že Bůh ospravedlňuje, zatímco role žalobníka, pomlouvače a nactiutrhače charakterizuje odpůrce naší spásy (srov. Zj 12,10).

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2022

Svatováclavská přilbice v Římě

Bohoslužba v bazilice sv. Petra a slavnostní koncert. Svatováclavské oslavy pořádají Češi v Římě každoročně, do letošní podoby se promítlo i české předsednictví…

celý článek


Santiniho chrám stojí na Zelené hoře 300 let

Kulturním i duchovním programem vyvrcholily o víkendu na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou oslavy 300 let od posvěcení chrámu sv. Jana Nepomuckého.

celý článek


Církev v době velkých změn

Jako církev máme stále hledat Vzkříšeného také za hranicemi vlastní instituce i představivosti, a tím tyto hranice neustále rozšiřovat a otevírat – zdůraznil Mons.…

celý článek


Přibývá lidí s depresí a úzkostí

Psychiku lidí poznamenala pandemie i válka na Ukrajině, stále roste počet pacientů s depresí, úzkostmi, sociální fobií i propadem sebedůvěry. Podle JAROSLAVA ŠPÁCE z…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay