Otázka, před kterou nelze utéct

Vydání: 2020/34 Oslavy Nanebevzetí doma i ve světě, 18.8.2020, Autor: Michael Martínek

Příloha: Perspektivy 34

„A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15). Učedníci dobře znali svého učitele: už delší čas s ním chodili od vesnice k vesnici, poslouchali jeho kázání, sledovali jeho skutky, sdíleli s ním všední život. Přesto je ta otázka zaskočila. Nás dělí od Ježíše dva tisíce let – můžeme na ni vůbec odpovědět?

 
Pro východní ikonografii se stal modelem Kristus Pantokrator – vládce všeho, nebeský král a soudce. Snímek Pixabay


V časovém odstupu je i výhoda: lidé po celé dějiny hledali vlastní pohled na Ježíše a mnohé z jejich názorů najdeme v literatuře. Známe také oficiální stanovisko církve: chalcedonský koncil (541) ukončil diskuse několika předchozích staletí prohlášením, že Ježíše vyznáváme jako „pravého Boha a pravého člověka, složeného z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem svým božstvím a soupodstatného s námi svým lidstvím“ (Katechismus katolické církve 467). K tomuto názoru se hlásí i současné křesťanství, od východního pravoslaví přes katolické a protestantské církve až po moderní evangelikální směry.

Různé pohledy na Ježíše

Přesvědčení, že Ježíš je zároveň člověkem i Bohem, ovšem otevírá prostor nepřebernému množství interpretací, pojetí a důrazů. Pro východní ikonografii se stal modelem Kristus Pantokrator – vládce všeho, nebeský král a soudce. František z Assisi viděl v Ježíši naopak chudého putujícího kazatele a svým životem se ho rozhodl napodobit. Pro Martina Luthera byl Ježíš především spasitelem, zachráncem, jediným, kdo může člověka vytrhnout z osudové vydanosti hříchu a zlu. Moderní teologie osvobození v něm vidí sociálního reformátora, který je vždy na straně chudých a opomíjených. A pro současné učitele duchovního života je Ježíš nevyčerpatelným pramenem moudrosti, která může proměnit náš způsob života, naše myšlení i cítění.

Názory na důležitá témata se ovšem mohou měnit nejen v průběhu dějin, ale i v průběhu lidského života: dítě si je vytváří podle svých rodičů; dospívající podle svých vrstevníků, veřejného mínění, médií; dospělý na základě svých zkušeností, studia a vlastního uvažování. Mnoho dospělých přitom po většinu života zůstává na úrovni dětí nebo dospívajících: netvoří si vlastní názor, ale přebírají názory jiných. Tak máme dnes mnoho křesťanů, pro které je Ježíš Kristus stále jen tím spravedlivým soudcem, který dobré odměňuje a zlé trestá, jak je to kdysi učili rodiče či prarodiče. A máme mnoho nevěřících, kteří jsou přesvědčeni, že Ježíš byl možná (pokud vůbec existoval) moudrý člověk, ale neměl nic společného s Bohem – jak je to učila marxistická propaganda nebo agnostická věda.

Promlouval o touze, která sídlí v srdci

Kam však dojdeme, když si začneme vytvářet názor na Ježíše na základě svých dospělých zkušeností, svého studia, hledání, přemýšlení? Zajímavý příklad nabízí slavný libanonský básník Chalíl Džibrán ve svém vrcholném díle „Ježíš, Syn člověka“. Nechává promluvit desítky postav, které žily v Ježíšově blízkosti, od těch biblických až po zcela fiktivní. Každá z nich se na něj dívá svýma vlastníma očima, hodnotí ho na základě vlastních znalostí a zkušeností. Jejich názory jsou velmi odlišné.

Třeba řecký lékárník Filemon oceňuje Ježíšovy léčitelské schopnosti a mrzí ho, že „být lékařem nijak zvlášť nechtěl. Zajímal se spíše o náboženství a politiku této země. Je škoda, že největší ze všech jejích lékařů se raději stal pouličním řečníkem“. Naopak slavný řečník Asaf je jeho rétorskými schopnostmi fascinován: „Řečtí a římští řečníci ke svým posluchačům promlouvali o životě tak, jak se jeví mysli. Nazaretský promlouval o touze, která sídlí v srdci. Oni život viděli jen o trochu jasněji než já nebo ty. On viděl život ve světle Božím.“ Hvězdář Melachiáš z Babylonu zase mluví o Ježíšových zázracích. Ty mu ale „připadají nepatrné vedle většího zázraku, kterým je ten muž sám, poutník, člověk, který mé cetky proměnil ve zlato, který mě naučil, jak milovat ty, kdo mě nenávidí, a tím mi přinesl úlevu a mému spánku klidné sny. To je zázrak v mém vlastním životě“.

Důležitý je druhý krok

Zde se dotýkáme jádra problému: k tomu, abych si vytvořil svou představu o Kristu, nestačí souhlasit či nesouhlasit s jeho názory. To je jen první krok. Ten další spočívá v proměně života. Až zakusím, že Ježíš proměňuje nejen mé myšlenky, ale také pocity, touhy, hodnoty nebo cíle, pak bude čas, abych odpověděl na jeho otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“

P. MICHAEL MARTINEK SDB. Autor přednáší na Jaboku a působí jako vězeňský kaplan


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 38 15. – 21. září 2020

Lesná se raduje z nového chrámu

Džbánek piva, koloběžka i miska horkého guláše jsou vyobrazeny vedle tradičních křesťanských symbolů na fasádě nového kostela v Brně na Lesné. Mají připomínat,…

celý článek


Světlo pro naši cestu životem

Asi každý máme tu knihu doma. Někteří na předním místě v knihovně, v pěkném provedení, jako novou. Jiným leží na dosah ruky nebo na nočním stolku už pěkně ohmataná.…

celý článek


Povzbudivé čtení na celý rok

Na knihkupecké pulty přichází nový Cyrilometodějský kalendář (CMK) na rok 2021. Co v něm naleznete, přibližuje jeho hlavní editor JAN PAULAS.

celý článek


Hledat Boží přítomnost ve světě

Biskup VÁCLAV MALÝ oslaví týden před svátkem sv. Václava své sedmdesáté narozeniny. Ačkoliv říká, že je slaví nerad, připomínáme je rozhovorem, v němž se ohlíží…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay