Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008

Příloha: Perspektivy

Denně se dovídáme o masakrech v Iráku. Též v Afghánistánu. Zvykáme si, je to daleko. Zprávy o utrpení křesťanů v muslimských zemích, například v Egyptě, Pákistánu, Turecku, dokonce i v hinduistické Indii, už k nám nedoléhají. V Iráku trpí všichni, sunnité, šíité, Kurdové, ale křesťané víc. Právě proto, že jsou křesťané. Jsou tam doma od druhého století, dávno před vznikem islámu. Pak se tam ale stali občany druhého řádu, i když byli vzdělanější a movitější než muslimové v okolí. Jsou příslušníky starých východních církví, asyrské, chaldejské aj. Kdysi bývali jakžtakž tolerováni. Za koloniálních časů je jejich muslimské okolí začalo vnímat jako spojence Západu, a podle toho se k nim i chovalo. Ilustrací budiž arménská genocida v osmanské říši v roce 1915.
Po vojenském obsazení Iráku západními mocnostmi s USA v čele se jejich postavení stalo neúnosným. Muslimské okolí je viní z kolaborace s nenáviděnými okupanty. Na rozdíl od sunnitů a šíitů nemají křesťané své milice. Jsou vystaveni organizovaným útokům ozbrojených komand i náladám frustrovaných muslimských davů a jejich krvežíznivosti. Naše média o tom mlčí, ale zprávy odjinud jsou otřesné. Střílení, podřezávání, ukřižovávání, znásilňování. Ušetřeny nejsou ani děti, ba ani kojenci. Únosy a vraždění kněží (nedávno i biskupa). Vyhazování kostelů do povětří. UNHCR, agentura OSN, která organizuje pomoc uprchlíkům, označila irácké křesťany jako „most vulnerable persons“, ty nejzranitelnější.
Iráčtí křesťané prchají. Do Kurdistánu, do Sýrie, do Jordánska, kde je jim jen o cosi lépe. Někteří, pokud na to mají, i do Evropy (rozuměj: do té západní). Ta je ale vůči imigraci stále ostražitější, ostatně není divu. Má své zkušenosti s migranty z islámských zemí a jejich potomky. – Nedávno přišel německý ministr vnitra Schäuble s myšlenkou přednostní vstřícnosti vůči křesťanským uprchlíkům z Iráku. Na setkání s kolegy ze zemí EU narazil na nechuť. Jeho návrh je prý „příliš selektivní“, pravil ministr z Lucemburska. Dragutin Mate ze Slovinska mínil, že v přístupu k uprchlíkům nemá mít náboženství a rasa místo. Jako kdyby se muslimský svět – především v Iráku, ale nejen tam – živelně odhodlával ke kruté „etnické“, spíše však protikřesťanské čistce. Dokladem je rychle klesající procentuální podíl křesťanů v obyvatelstvu muslimských zemí. EU však chce být „politicky korektní“ – což znamená i „nediskriminovat“ – proto není ochotna uznat zoufalou situaci blízkovýchodních křesťanů, jimž hrozí genocida. Tato absence solidarity je dalším dokladem toho, že Evropa už není křesťanská. Dodejme, že ve světovém měřítku jsou nejpronásledovanější náboženskou komunitou – křesťané.
od