Soužití osob stejného pohlaví?
Vydání: 2004/14 Žena v církvi, 5.9.2004, Autor: Robert Falkenauer
PŘIROZENÉ VZTAHY SE VYZNAČUJÍ PŘEDÁVÁNÍM ŽIVOTAV dokumentu "Cesty víry" věnovanému homosexualitě, který v únoru vysílala Česká televize, někteří hosté z nekatolických církví zastávali názor, že je třeba žehnat homosexuálním svazkům. Vím, stejně jako řada mých "souvěrců", že katolická církev soužití osob stejného pohlaví odmítá. Problémem ovšem je, když mám tento názor hájit...
Biblické nálezy a teologická argumentace v této situaci asi nezaberou. Spíše je třeba zdůrazňovat, že sexuální vztahy osob stejného pohlaví jsou v rozporu se zdravou lidskou přirozeností. Jejich společenství něco podstatného chybí, protože partneři se mohou plodně obdarovávat jen tím, v čem se liší. Že k sobě sexuálně patří muž a žena, je zřejmé už z jejich tělesné stavby i jiných vzájemně do sebe zapadajících vlastností. A především z toho, že předávání života, jímž se vše živé vyznačuje, se u člověka přirozeně děje právě heterosexuálním aktem.
Neporušená příroda vykazuje obdivuhodnou harmonii a účelnost. Zdravý tvor je instinktivně veden k tomu, aby výběr partnera i sexuální chování byly účelným doplňováním, zacíleným na plodnost. Cítí-li se někdo sexuálně přitahován partnerem stejného pohlaví, pak má poruchu "navigačního systému".
Nenechme se zmást tím, že homosexualita byla před lety vyškrtnuta ze seznamu nemocí Světové zdravotnické organizace: k tomu došlo na základě "politické dohody", a nikoli nějaké hlubší úvahy. "Normálnost" homosexuality nevyplývá ani z domněnky, že je vrozená, protože i vrozená porucha je porucha. Obdobně nepodstatné je i tvrzení o neléčitelnosti homosexuality (ani jiné poruchy neumíme vždy úspěšně léčit), občasné homosexuální chování živočichů (poruchy se vyskytují i v přírodě), množství homosexuálních osob (existují i početnější "menšiny", např. diabetici) atd. Zásadní hodnocení vyplývá z již zmíněné celkové harmonie účelů, kde se homosexualita jeví jako porucha, kterou má člověk překonávat, a ne ji podléhat, nebo dokonce pěstovat.
Účelem lidské sexuality není ovšem pouze plození, ale také rozvíjení manželské lásky. Pro naše téma je významné, že se to týká mravně uspořádaného sexuálního života ("manželské lože") a že účel nesvětí prostředky: ne každá sexuální praktika - jmenovitě ani homosexuální ne - je vhodným prostředkem ke vzájemnému sebedarování.
Pro etické hodnocení je zásadně nutné rozlišovat mezi nezaviněnou a nezměnitelnou sexuální orientací a homosexuální praxí, za kterou její aktéři/aktérky nesou mravní odpovědnost. Proto církev homosexuální úkony kategoricky odmítá (KKC 2357), zatímco pro homosexuálně orientované osoby má slova úcty a lásky a varuje před jejich nespravedlivou diskriminací (KKC 2358). "Milosrdná lež" o mravním statutu homosexuálních aktů nicméně není postojem spravedlnosti, a tudíž ani opravdové lásky.
Každý člověk je povolán, aby se stal mravní osobností. To je mnohem vyšší cíl než sexuální aktivita, která má být osobnosti podřízena. Není-li možná léčba, pak transformace sexuální energie do jiné roviny (duchovní život, duchovní společenství, věda, umění, služba bližním...) je ušlechtilý, úctyhodný způsob, jakým mohou homosexuálně orientované osoby svou dispozici zhodnotit. K tomu je také církev vybízí (KKC 2359).
RNDr. ROBERT FALKENAUER
přednášející na Fakultě humanitních studií ZČU a Lékařské fakultě UK v Plzni Sdílet článek na:
