Vydání: 2013/31 Na místě setkání vyroste nová čtvrť, 30.7.2013

Když si ráno Jánský naléval skleničku slivovice, cítil se skoro provinile. Dokáže být po ní ve střehu? Teď, když na konečné metra stoupal po nefungujících eskalátorech a studený vítr mu vzdouval navlhlý baloňák, litoval, že si nedal dvě. Pohled na hradbu paneláků barvy vybělených kostí ho jako pokaždé naplnil pocitem totálního zmaru. Opatrně překročil velkou louži, aby se vzápětí zabořil do mazlavého bláta. Chodník byl rozkopaný, a tak vkročil do vozovky a šel dál raději po ní. Žádná auta tu stejně nejezdila – v tuto dopolední hodinu bylo na sídlišti jako po vymření. Jen vítr ztěžklý deštěm se neuroticky proháněl mezi paneláky, vrážel do popelnic a vířil loňské listí, které se sem zatoulalo neznámo odkud. Cestu z bludiště ven však nenacházel.

Jánský nešel tou pustinou dlouho. Po pár desítkách metrů se zastavil u domovního vchodu a přelétl očima jména na zvoncích.

Novák – dokonale nenápadné jméno, ušklíbl se a zmáčknul tlačítko zvonku.

Bzučák kupodivu fungoval, stejně tak i výtah, který ho dopravil do osmého patra. S úlevou opustil úzkou klec zdviže a zalapal po dechu, jako by tu výšku zdolal pěšky. Dveře jednoho z bytů se již otvíraly.

Byla to garsoniéra, téměř bez zařízení – jen omšelá pohovka podél delší stěny jediného pokoje, před ní konferenční stolek orazítkovaný kolečky od horkých hrnků a po stranách dvě křesla. Na umakartové kuchyňské lince pištěla na vařiči konvice s horkou vodou.

Kdyby tu alespoň vyvětrali, pomyslel si, a byla to poslední necenzurovaná myšlenka, kterou si povolil.

„Zdravím vás, pane Jánský, dáte si kafe?“ zeptal se ho bezbarvým hlasem se stopami žoviálnosti jeden ze dvou mužů, s nimiž tu měl schůzku.

Jánský přikývl a posadil se na pohovku. Přednost by dal křeslu, ale pamatoval si, že jeho společníci na posezení v křesle přímo lpěli. Vždy je včas obsadili pohozenou taškou nebo kabátem. Jako právě teď. Mladší z mužů odsunul z křesla černou aktovku a pohodlně se v něm rozvalil. Přehodil nohu přes nohu, čímž odhalil bělobu holení vyčuhujících z šedivých tesilek, nonšalantě vylovil z kapsy krabičku cigaret a nabídl Jánskému. Ten ale při pohledu na startky jen štítivě zavrtěl hlavou. Druhý muž, asi čtyřicetiletý plešatějící střízlík jménem Novák, rozlil kávu do skleniček made in USSR, obsloužil je a svalil se do svého křesla.

Konverzace probíhala podle neměnného scénáře. Nejdřív pár společenských žvástů, otázky typu „jak se máte“ a „co je u vás nového“, které ovšem nešlo odbýt stručným „dobře, děkuji za optání“. Jánský si dával pozor, aby působil klidně a uvolněně. Nemluvit ani moc, ale ani málo, aby si nemysleli, že něco zatajuji. Švejkovat, ale nenápadně. Za ta léta to už ovládal.

„Mohl byste nám říct něco o té společnosti, která se minulý týden sešla u Vejvodů? Kdo všechno tam byl, o čem se mluvilo?“

Střízlík zapíchl do Jánského svůj dosud těkavý pohled.

„Nakonec jsem tam nešel. Nešlo to. Chytnul jsem chřipku, takže bohužel v tomhle vám nemůžu sloužit.“

Jánský se zatvářil omluvně a dvakrát popotáhl nosem.

„Taková viróza, to víte, to se vleče…“

Střízlíkův skelný pohled se od něj odvrátil. Ví, že jeho agent nelže. Jiný z účastníků té schůzky mu jeho absenci už potvrdil. Poznal také, že za omluvným tónem se skryla radost. Nevadí, budou jiná setkání, ze všech se nevyvleče. Pár poznámek do notýsku a hovor může pokračovat.

„Potřebovali bysme, abyste nám něco pověděl tady o vašem spolužákovi ze studií…“

Střízlíkův kolega položil před Jánského důvěrně známou fotografii. Zachycovala skupinku právě vysvěcených kněží stojících v půlkruhu kolem svého biskupa – a všichni s úsměvem a důvěrou hledí do objektivu.

„Ale já se s Pepíkem už řadu let neviděl. Sami jistě víte, že přišel o státní souhlas. Žije někde na severní Moravě,“ zaprotestoval Jánský.

„Nám bude stačit, když si vzpomenete na cokoli z minulosti. Kam jste spolu chodili v Litoměřicích do hospody, co ho ze studií nejvíc zajímalo, kam jezdil na prázdniny. Takové drobnosti. To pro nás jistě můžete udělat…“

Jánskému vyschlo v ústech. Tohle bylo nejhorší, když nedokázal vyhodnotit, kam míří. Vypadá to nevinně, takové informace přece Pepovi nemůžou uškodit…

Obvykle spoléhal na svou schopnost kličkovat a pečlivě volit slova, aby nikoho nekompromitoval. Teď měl ale pocit, že mozek jede naprázdno. Není čeho se chytit. Odmítnout nemůžu. Mám lhát? Uhýbat? Ale jak, když nevím, kterým směrem.

A tak začal křísit drobné vzpomínky, nic neříkající, neškodné detaily z jejich studentských let. Dávný společný výlet na Radobýl, oblíbené filmy, knihy… Notýsek se plnil poznámkami, na vařiči znovu pištěla konvice a do netěsnících oken se opíral vítr, který ještě stále nenašel cestu ven z labyrintu.