Vydání: 2021/27-28 Putování od Velehradu k Tetínu, 29.6.2021

Stává se to někdy i nám samým, že „trpíme“ svou vlastní autocenzurou. Proroku Amosovi bylo dokonce představiteli tehdejší kněžské elity doporučeno, aby se stáhl a ve svých proroctvích nepokračoval. Víme velmi dobře, že starozákonní praví proroci (falešných proroků je v každé době vždy dost a dost) se nenechali odradit nikým a ničím, možno říci biblicky již novozákonně: je jim třeba více poslouchat Boha než lidi. Prorok Amos se drží jedné jasné zásady, že totiž nemůže mlčet ten, koho Hospodin vyvolil a určil, aby promlouval. Nebyla to a není to žádná domýšlivost proroka ani jakéhokoliv jiného kazatele, když se přidržuje přesvědčení, že skrze něho samého promlouvá Bůh. Ten se sice někdy projevuje i mlčením, ale nikoliv z důvodu, že nemá už co říci nebo že by se snad nechal lidskou hlučností posluchačů zakřiknout.
Pokud necháme na sebe zapůsobit úryvek druhého čtení z listu sv. Pavla Efeským (Ef 1,3-14), s uvedeným ujištěním, že skrze Krista si nás Bůh „vyvolil ještě před stvořením světa“, mohlo by se stát, že se vystavíme nebezpečí duchovní pýchy. Jsme vyvoleni, jsme mimořádní, jsme dokonalí, jsme jedineční atd. To všechno bývá přítomno i v duších zasvěcenců, samotných křesťanů, kněží a biskupy nevyjímaje. Všichni se nutně musíme kontrolovat a denně se upřímně ptát, zdali naše vyvolenost a jistě i jedinečnost je Božího původu. Mnoho naoko zbožných a duchovně ušlechtilých myšlenek může otrávit naše nitro natolik, že si na ně navykne jako na sice nechutnou, ale přece jen přitažlivou drogu. Jsme opravdu vyvoleni již před založením světa, avšak podle Božího určení a plánu stvoření a spásy. Není tam přítomna žádná naše zásluha. Jediné, co je naším úkolem, je vděčné přijetí Boží režie s námi a se světem, ve kterém se Boží záměry uskutečňují. Dovršení pak je před námi v perspektivě nebes.
Základní kameny evangelizace jsou uvedeny v textu 15. neděle. Kdokoliv zaslechne Ježíšovo volání a nechá se „najmout“ do jeho služeb, nepotřebuje toho mít mnoho, ale toto určitě: má respektovat směr cesty, kterou Kristus určí, ponechat si výbavu takovou, jakou On doporučuje, šířit pokoj Kristův kolem sebe tak, že jej nejprve má sám v sobě, nemá se bát bezprostředního kontaktu s druhými, aby se jim snad vyhýbal, nebo se jich dokonce štítil, a především se nehněvat na ty, kteří odmítnou Kristovo poselství slyšet. Evangelizátor přece není hercem svého představení, ale nástrojem Ježíše Krista Spasitele – On za úspěch Božího díla ručí svou autoritou. To je naše krásná jistota!