Homilie: Přijmout bez výhrad vše, co říká
Vydání: 2017/34 Povzbuzení mládeže z Olomouce, 22.8.2017, Autor: Jiří Mikulášek
Před dvěma tisíci lety vstoupil do lidských dějin osobně sám Bůh. Ne jako vládce a diktátor, ale nenásilně a nenápadně jako člověk. A přece vzbudil rozruch.
Říkal slova, která se nikdo z lidí neodvážil vyslovit, ukazoval svými zázraky moc, jakou nikdy žádný člověk neměl. Tak se stal pro lidi své doby – a nejen své doby – otázkou. A lidé, třebaže viděli a slyšeli totéž, odpovídali různě, tak, jak odpovídají různě dnes. Ježíš se pak zeptal apoštolů přímo: „A za koho mne pokládáte vy?“ Mají-li učedníci Ježíši porozumět jeho učení, musí mít jasno o jeho osobě. To je smysl Ježíšovy otázky. Na odpovědi na tuto otázku všechno závisí. A Petr za všechny odpověděl správně: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha.“ Ježíš potvrzuje Petrovu víru. Ale říká zároveň Petrovi: To nemáš sám ze sebe, na to jsi nepřišel pouze lidským uvažováním, ale to ti zjevil můj Otec. Proto jsem ti dal nové jméno Kefas – Skála, protože na tomto mimořádném Otcově daru postavím svou církev. Tento Otcův dar bude pokračovat v tvých nástupcích až do mého druhého příchodu. Sv. Pavel později v Druhém listu Korinťanům napíše: „Třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.“ (2 Kor 5,16-17)
Moderní doba – jako konečně z jiných důvodů a s určitými odstíny mnoho předchozích dob – i když se zdá být nevěřící a ateistická, prohlašuje, že sympatizuje s Ježíšem, že si ho váží, třeba i jen jako člověka, protože je to přinejmenším osoba mimořádná, fascinující. Dokonce se dnes říká, že Ježíš přišel do módy například proto, že zajímá umělce, kteří jej ztvárňují, a lidi, kteří jejich práci sledují. Ale svět dnes upadá do rozporu, protože zároveň tvrdí, že nechce slyšet o církvi, která se – jako vždy – stává předmětem nejrůznějších pomluv a pronásledování. A přece tatáž Ježíšova ústa, která řekla slova jako: „Pozorujte polní lilie…“ (Mt 6,28), „Milujte se navzájem…“ (Jan 15,17) a „Blahoslavení čistého srdce …“ (Mt 5,8), tatáž ústa jednoho dne prohlásila: „Ty jsi Petr-Skála, a na té skále postavím svou církev“ (Mt 16,18) a „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).
Kdo uznává Krista bez církve, má na mysli vymyšlenou osobu, která nikdy neexistovala. Ale je možné, že tento omyl, ve světě tak rozšířený, není jen něco špatného. Možná že ti, kteří Krista obdivují, jej jednou budou chtít poznat. Jestliže s důvěrou a láskou dokáží proniknout do jeho srdce, najdou tam jeho snoubenku – církev, kterou Ježíš založil, kterou miloval a živil a za niž položil svůj život.
Co tedy znamená věřit v Ježíše? Přijmout bez výhrad vše, co On říká, co učí, co ode mne očekává. Kdo si vybírá z jeho učení jen to, co se mu líbí a co uznává, ten vlastně neuvěřil v Ježíše. Poznat Boha může jen ten, kdo takto bez výhrad se snaží svou víru žít. Není to totiž potom jeho snaha, ale Bůh se může v našem životě projevovat a my máme už zde na světě s ním zkušenost. Uvěřit v Ježíše a uvěřit Ježíši, být křesťanem znamená: Přijímám jako jisté do svého života, co Ježíš říká a koná, a postavit na tom svůj život.
Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK
Sdílet článek na:
