Vydání: 2020/31 Farnosti do dnešní doby, 28.7.2020

Po přečtení těchto nedělních textů překypujících Boží nezištností, láskou a starostlivostí už snad nikoho nenapadne, že by křesťanství mohlo být náboženstvím umírněnosti, vyrovnanosti a rovnováhy: Hlavně krotit své city a sny a nevyčuhovat! Naopak! Náš Bůh je, jak vidno, vším možným, jen ne účetnicky vyrovnaným. Jeho rozpočet bude vždy ve velkém deficitu. Výdaje obrovsky převyšují zisky. Je vášnivě zamilovaným, a proto plýtvajícím. Dnes se všichni najedí a zbude ještě dvanáct košů chleba. Dobré zrno Pán zasévá nejen do úrodné půdy, ale i do kamení a trní, i když ví, že tam vzejít nic nemůže. Ale co kdyby?! A nevystačí si se sedmerým odpuštěním… násobí a násobí. A do této své plýtvající a překypující logiky zve dnes i nás.
Máme tu totiž problém! Je pozdě, zástupy i Kristus se ocitají na opuštěném místě a navíc je nejvyšší čas k jídlu. Co s tím? Evangelium nám předkládá dvojí možné řešení: naše a Boží. Tak hezky popořádku, nejprve naše. Po důkladném logickém rozboru, v duchu praktičnosti, efektivity a funkčnosti se racionální řešení přece nabízí úplně samo: „Rozpusť je, ať si k jídlu koupí něco sami.“ Ať se o sebe postarají podle svých možností a sil. Ať o tom, co dnes budou večeřet (a jestli vůbec), rozhodnou jejich svaly a peněženky. Ale hlavně… tohle není přece můj problém!“
Jenže Ježíš řekne: „Není třeba, aby odcházeli!“ Není třeba. A my si přitom myslíme, že to jinak nejde, že je třeba. Vždyť jsme uvažovali logicky: je tolik a tolik hodin, máme jen pět chlebů a dvě ryby, lidí je spousta, připozdívá se. Ale Ježíš si libuje v popírání našich logických úvah: „Vy jim dejte jíst!“ Je tu ještě jiné řešení! Není třeba, aby odcházeli, vy jim dejte! Vstupte s nimi do vztahu! Místo aby si vyřešili svůj hlad sami, podívejme se, jestli to nějak nezvládneme spolu. První rána zasazená naší upjaté a uzavřené logice.
Ale Ježíš jde ještě dál. Učedníci totiž počítají a analyzují: my ale nic nemáme! Ježíš po nich chce, aby vstoupili do vztahu – a oni začnou prohledávat kapsy. Jsem přece to, co mám, myslí si oni, stejně jako mnohdy my. Ale kým jsme, je dáno naším vztahem k Bohu, přes něj to „musí jít“. Jestli chceš pomoct tomu, kdo po tobě něco žádá, dej to málo, co máš, mně – naznačuje Kristus. „A vzal těch pět chlebů, ty dvě ryby, žehnal, lámal… a všichni se najedli… a ještě zbylo.“
Není třeba. Dokud nenajdeme odvahu zpochybnit naši logiku „je a není třeba“, logiku zisků a ztrát, má dáti a dal, Boží řešení jen stěží zahlédneme. On je totiž Bohem plýtvajícím, jelikož je vášnivě zamilovaný do každého z nás.