Vydání: 2017/3 Pochod pro Aleppo, 17.1.2017, Autor: Jan Houkal

Dnešní biblická čtení třetí neděle v liturgickém mezidobí, doby zpřítomňující Ježíšovo veřejné působení, nám opět nabízejí nepřebernou řadu podnětů k rozjímání. Zkusme zaměřit svou pozornost aspoň na dva z nich. Začněme druhým čtením, už na první poslech více než aktuálním. Apoštol Pavel v něm totiž kritizuje nesprávné stranictví v církvi, které narušuje jednotu mezi křesťany a škodí společenství. Často může znevažovat i velikost samotných svátostí; křtu, eucharistie a tak dále. Tak tomu bylo v korintské církevní obci, tak je tomu i dnes: lidé jdou někdy více za konkrétním knězem než za Pánem Ježíšem. Určitým preferencím se v tomto ohledu nevyhneme a ani asi vyhnout nemůžeme. Nesmí však nikdy převážit nad skutečností, že svátosti vždy přinášejí téhož Krista, ať je vysluhuje jakýkoli kněz. A ani nesmí zastřít samo společenství. Samozřejmě že jsou Boží služebníci věrnější a méně věrní, svatější a hříšnější. Na tom pak do určité míry skutečně závisí míra „Boží kvality“ jejich mimosvátostného působení, ale zejména svátostí se to nijak nedotýká. Proto skrze kázání či duchovní vedení svatého kněze může Bůh působit zřejměji než u jeho hříšnějšího kolegy, mše svatá je však vždy mší svatou. To je dobré si občas připomenout, třeba proto, že naše stranictví, zvlášť ve velkých městech, je často motivováno mnohem povrchnějšími důvody. A tak určitě stojí za to se ptát, proč „se chodí na“ toho či onoho kněze a zda mnohdy k tomu nevedou důvody dokonce mnohem menší než touha po svatém kazateli či zpovědníkovi.
Zastavme se ještě nad úryvkem evangelijním, předznamenaným proroctvím Izaiášovým. Pán Ježíš chodí zemí, konkrétně Galileou, hlásá příchod Božího království, vyzývá k obrácení (doslova ke „změně smýšlení“) a volá své první čtyři učedníky. Tři z nich – Petr, Jakub a Jan – pak budou mít jako „sloupy církve“ zvláštní postavení mezi Dvanácti. Tím je krásně uvozeno nejen Ježíšovo pozemské působení, ale i jeho přebývání mezi námi i po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého, tedy v čase církve. Když povolává učedníky, volá je proto, že chce skrze ně působit. Klidně v tom můžeme číst jakýsi vzor budoucího povolání ke svátosti svěcení, která z povolaných „učiní“ jáhny, kněze a případně biskupy. Pán Ježíš volá slovy „pojď za mnou“: na to má dotyčný slyšet a uposlechnout. Dál však říká „udělám z vás (doslova „učiním“) rybáře lidí“. Je to Boží milost, která přetváří nitro člověka a v případě svěcení uschopňuje k jejímu vykonávání. Proto platí, slovy sv. Augustina, že „když Petr křtí, Kristus křtí“.
Dnešní evangelium nám tak mimo jiné odůvodňuje omylnost špatného stranictví v církvi a zároveň je i výzvou k modlitbě za nová kněžská povolání, aby Kristem povolaní opravdu zaslechli jeho hlas, vydali se za ním a vytrvali. A také nám připomíná, že vlastně k naplnění jakéhokoli Božího povolání je potřeba Boží milosti.