Vydání: 2021/50 Cesta k pramenům bratrství, 7.12.2021

Nezadržitelná radost třetí neděle adventní, neděle Gaudete, vyvěrá z prvního i druhého čtení. Ale co s tím evangeliem? „Přichází mocnější než já…“ v ruce má fukar (kdepak lopatu!), aby pročistil… uložil… pálil ohněm neuhasitelným (srv. Lk 3,17). Ale hezky krok za krokem.
„Co máme dělat?“ (Lk 3,10). Za Janem hlásajícím křest obrácení přicházejí na poušť zástupy, pak celníci a vojáci a všichni mu kladou tutéž otázku: Co máme dělat? A také Janova odpověď je třikrát naprosto tatáž: Jestli se chceš obrátit a setkat s Mesiášem, musíš vidět druhého! Musíš se otevřít a zahrnout ho do svého obzoru, zapomenout na svou zraněnou vůli, která chce hromadit pro sebe, utvrzovat se v moci a síle v domnění, že tím zachrání své „já“, které se po hříchu točí jen kolem vlastního pupku. Tak tedy: Máš dvoje šaty? Dej jedny tomu, kdo nemá (srv. Lk 3,11). Jsi celník a vybíráš daně? Je tak snadné a lákavé říct si o víc, ale zapomeň na sebe a ber jen to, co je stanoveno (srv. Lk 3,13). A ty jsi voják! Patříš k těm silným, máš v rukou zbraň. Taknezneužívej svého postavení pro sebe, dělej, co máš, a spokoj se se svým žoldem (srv. Lk 3,14).
Co tedy Jan požaduje? Přesně totéž, co Ježíš, když v Matoušově evangeliu mluví o tom, jak bude vypadat tzv. poslední soud pro ty, kteří se s Kristem nesetkali: nebuď otrokem svého já, ale všimni si, že je tu i druhý. Ne skrze velké hrdinské činy, dělej jen to, co dělat můžeš, konkrétní skutky lásky, které zahrnují druhého. Kdo totiž zkusí takto žít, otevírá se a Duch může hned jednat, protože se ocitá ve vlastním. Vždyť Boží život je vztah. Otec je Otcem, protože v sobě zahrnuje Syna, a stejně tak Syn by nebyl Synem bez Otce. A tak si ani nevšimneš, ale začneš žít podle Boha a přijímáš Boha: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst?“ (Mt 25,37).
A co ten fukar a oheň neuhasitelný? Vítr a oheň jsou v Písmu obrazy právě Ducha Svatého. A my jsme byli ve křtu do Ducha ponořeni (srv. Lk 3,16), byli jsme doslova prosáknuti Duchem, tedy životem podle Boha, životem společenství. Vane v nás vítr, který je schopen rozlišovat, co má váhu (pšenice), a tedy zůstává, a co ne (pleva), co je odváto pryč a spáleno. My tak umíme a můžeme rozlišovat a žít to, co trvá, tedy to, co je prožito jako dar sebe sama pro druhé. A jen to je vyrváno smrti a zůstává v Kristu pro vzkříšení. Jan Křtitel to začal hlásat, aby se člověk otevřel Bohu, a tato jeho homilie byla naplněna Kristovým životem, abychom na ní měli podíl. Tato neděle je tedy opravdu nedělí radostnou!