Vydání: 2022/40 Dvacátá svatováclavská pouť, 27.9.2022

Oba tyto důvody jsou naprosto odlišné. Asi všichni lidé, kteří se snaží svou víru prožívat naplno, se touží k Bohu přiblížit. To proto, že láska a touha jsou jako propojené nádoby. Kdo miluje, touží; kdo netouží, nemiluje. Čím více milujeme Boha, tím víc mu chceme být blíž. Tato motivace je naprosto krásná, čistá a chvályhodná.
Špatná je ta motivace druhá. Pokušení mít moc dělat zázraky je staré jako lidstvo samo. Už had v ráji nabízí prvním lidem: budete jako Bůh. A toto pokušení v nás neustále číhá. Používá k tomu jednu naši vlastnost, kterou nemáme rádi, ale ze které se nedokážeme vymanit, a to je bezmoc. Nechceme být bezmocní, tedy chceme moc, ideálně vyšší, než mají ostatní, ideálně moc dělat zázraky. Jinými slovy – chceme se vymanit z řádu, který do tohoto světa vložil Bůh. A protože nejsme bohové, logika nám velí, že velikost moci konat zázraky závisí na velikosti víry. Říkejme tomu třeba „svatá protekce“. Ostatně to není jediný případ, kdy učedníci něco podobného po svém Mistru chtěli.
Vraťme se k evangeliu. Jak svým učedníkům odpovídá Ježíš? Je to geniální učitel. Ukazuje jim, že nejde o velikost víry, ale o postoj. A své učedníky vede dál. Nabízí jim jinou cestu z bezmoci. Nikoliv cestu moci, ale cestu služby.
Ježíš nepřišel povolat učedníky, aby přesazovali moruše i s kořeny do moře. Už jen ten příklad je absurdní. Nejsem biolog, ale opravdu netuším, co by taková moruše v moři mohla dělat a k čemu by to bylo vlastně dobré. Možná tím Ježíš svým učedníkům naznačuje, jak moc chytré a užitečné by ty jejich zázraky byly.
Když už se ovšem bavíme o zázracích, všimněme si jiné věci. Ježíš žádný svůj zázrak neudělal pro sebe, ale vždy jako službu druhým. Ani on se nevydal cestou moci a zázraků – a vrchol jeho pozemského putování ukazuje, že na sebe přišel vzít naopak naši lidskou bezmoc. A právě tato bezmoc kříže, proměněná službou a láskou k lidem, byla završena vzkříšením a vysvobozením všech z moci zla.
Co se v nás lidech odehrává, když si podle Ježíšova návodu řekneme: jsme jenom služebníci. Může to být takové napětí, které nás vede k pokoře před Bohem. Jako bychom tím říkali: „Ano, my jsme jen lidé, a ty jsi Bůh. My bezmocní stojíme před tebou, který jsi mocný, ale mezi námi je silné pouto. Nasloucháme ti, uznáváme tvou moudrost a pracujeme. A zázraky přenecháváme tobě. Proč? Protože Bůh jsi tady ty. A my věříme, že přesně takhle budeš přicházet k nám a my k tobě. Když jsme s tebou, nejsme bezmocní.“