Homilie: Nevylučujme se z Boží radosti
Vydání: 2017/41 Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem, 10.10.2017
Matoušovo podobenství o svatební hostině králova syna patří jistě k obtížnějším textům Písma svatého nikoli pro svou nejasnost, ale spíše pro svou příkrou jasnost. Už Martin Luther o tomto textu řekl, že jde o evangelium, „které není obtížné, ale je hrozivé“. Vyhlazení celého města pro neochotu pozvaných hostů, shromáždění všech náhodně nalezených, dobrých o zlých, a konečně strašné zatracení onoho hosta, který přišel bez svatebního šatu, byť nebyl původně pozván, to vše se zdá být v ostrém rozporu s naším pojetím Božího milosrdenství.
Dříve než na důsledky chování původních i náhradních svatebních hostů je ale dobré podívat se na to, kam a kým byli pozváni. Už Izaiášovo proroctví v prvním čtení, známý responsoriální žalm i sv. Pavel v Listu Efezským mluví o Bohu přebohatém na obdarování. Velikost Božího daru, radost Boha ze stolování a přebývání s člověkem, ustavičná Boží péče o člověka staví do úplně jiného světla odmítnuté pozvání. Svatební hostina je završením cesty Boha za člověkem a člověka za Bohem v Ježíši Kristu, v němž je lidstvo s Bohem zasnoubeno v nerozdělitelné jednotě. Hostina je připravena. Po všech strastech a pracích jsme pozváni do završení, do dne odpočinku. V oné hostině se nám dává Bůh sám. Jeho Srdce je v Ježíšově oběti, v eucharistii stále otevřeno k sdílení. Co může být víc?
Mnozí pozvaní se namísto toho chtějí věnovat svým povinnostem. Koneckonců nemáme poctivě vydělávat na svůj chléb a nestarat se o odměnu? Jenže každá práce, každá povinnost má mít své naplnění, nesmí se stát cílem. Naším úkolem je poctivě pracovat na tomto světě, ale zároveň se v něm neztratit. K čemu je mi i v pozemském životě stále větší píle, spořivost, přičinlivost, když se nikdy neumím zastavit, udělat si s druhými radost, mít na ně čas? Často strávíme všechny své síly na stavbu skutečných či metaforických domů, avšak na to, abychom v nich v radosti s druhými bydleli, síly už nemáme. A naše srdce, neobčerstvené hostinou Božího Slova a Boží lásky alespoň v neděli, uvadá.
To vše ale přece víme, jen je to pro nás zneklidňující. Co by se stalo, kdybych život pustil ze svých rukou? A tak pod různými záminkami onu zprávu o Bohu toužícím jen po nás vytlačujeme. Podobně jako ti, kteří raději zabili královy posly – proroky, aby nebyli zneklidňováni ve své soběstačnosti blízkostí Boha, rušícího nás z našeho klidu pozváním k náročné lásce a zodpovědné svobodě.
Definitivní naplnění naší životní cesty, ona hostina po sejmutí závoje smrti, je nám už na cestě darována v Ježíši Kristu, jeho láska se týká všech, dobrých i zlých, a má moc je proměnit, darovat onen pokoj ze zasnoubení každému z nás. Dokonce i těm, kdo nejprve odmítli; vždyť namísto zničeného města nechal Ježíš zničit sebe, namísto našich tvrdých srdcí v nás bije srdce jeho. On nám ve svátostech, v odpuštění, v milosti obléká nový šat. Jen to nesmíme považovat za něco samozřejmého. Má-li pro nás totiž možnost být pozván Bohem stejnou hodnotu jako cokoli jiného, nemá pro nás cenu vlastně nic.
P. Petr A. Beneš CSsR
