Homilie: Nejsme od svých bližních příliš vzdáleni?
Vydání: 2016/27 Léto začíná poutí na Velehrad, 29.6.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
Biblistova otázka se samozřejmě týká i nás: Co máme dělat, abychom získali věčný život? Pán nám radí, abychom milovali celým srdcem Boha, neboť nás stvořila jeho láska, která chce být ovšem opětována. Proto apoštol Jan napsal: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás.“ Náš vztah k němu se má prokázat praktickou láskou k bližnímu, která je naplněna milosrdenstvím a sklání se k potřebným, v nichž nás očekává sám Bůh. Máme tedy milovat jeho obraz v člověku, jinak by byla naše víra neplodná, bez užitku, neschopná přeměnit sobecký svět. Pak by o nás platilo, že „kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20). Ježíš ukazuje v podobenství konkrétní překážky milosrdnému skutku: Kněz, který jde kolem, se asi bojí, že by se dotykem přepadeného znečistil; třeba je už mrtvý, a on by ho musel ještě k tomu pohřbít. Podobně jednal levita, který spěchal k bohoslužbě a nemohl se zdržovat s cizincem, jenž mohl být navíc pohan. Naopak Samaritán, přehlížený a opovrhovaný, pomohl přepadenému, dopravil ho do hostince a staral se o něj. Riskoval, že se sám může na osamělé cestě dlouhé 27 km stát obětí lupičů. Samaritán, který byl Židy považován za pohana!
Předpokladem milosrdných činů je přijmout, promyslet a konat skutky pomoci potřebným bližním, což je zvlášť aktuální v roce, kdy s vděčností slavíme Rok milosrdenství. Nevyžaduje se po nás nic nemožného, co by přesahovalo naše možnosti a síly. Patříme do společenství, jehož středem je Ježíš, který se obětoval za všechny lidi včetně našich současníků, ať jsou jakékoli pleti nebo vyznání, ať jsou nám milí nebo naopak nesympatičtí. Na kříži prosil Otce za odpuštění všem, veleradě i Pilátovi, vojákům i škodolibým a pokřikujícím zvědavcům. Uvažujme o tomto Ježíšovu krajním činu obětavé lásky a obraťme pozornost od sebe k druhým; ptejme se přitom, co potřebují. Třeba by jim pomohlo jen málo: vzít je na vědomí a prohodit pár slov, i když je neznáme jménem, abychom pomohli překonat jejich osamělost; nebo jim dát kousek chleba a doprovodit je kousek cesty. Pražský rodák básník R. M. Rilke šel jednou v doprovodu společnice ženevskou ulicí, když na chodníku seděla stará žebračka. Lidé jí občas hodili minci, ale ona se na dárce nikdy ani nepodívala. Básník se u ní zastavil, v ruce držel růži a té ženě ji podal. Ona se na něho vděčně podívala a na tváři měla slabý odlesk úsměvu. A celé tři týdny se na ulici neobjevila. Dáma se Rilkeho zeptala, z čeho teď žebračka žije? A básník odpověděl: „Z té růže!“ – Podobně každý sebemenší skutek milosrdné lásky může být obrazně řečeno květinou, kterou z křesťanské lásky podáme bližnímu. Tím vneseme do světa plného sobectví malé světlo naděje, která ukazuje vzhůru, k laskavému Otci všech lidí.
P. Miloslav Fiala OPraem.
