16. 4. 2019
|Velikonoční neděle by pro nás měla představovat nejradostnější a největší den celého roku. Slavíme a liturgie nám zpřítomňuje, na čem celá naše křesťanská víra stojí: Kristovo zmrtvýchvstání a následné ukázání se ženám a učedníkům.
Vydání: 2019/16 Radost Velké noci zrozená z bolesti, 16.4.2019
To je nejen potvrzením, že je vpravdě Boží Syn, ale i otevřením nebe a Boha nám lidem, prvotinou našeho vzkříšení z mrtvých a důvodem, že Kristus s námi může „po lidsku“ i nadále zůstávat. Nevstal z mrtvých totiž zpět do tohoto života, ale se svým lidstvím vstal už do „světa“ Božího, i když se – pro potvrzení svého zmrtvýchvstání – čtyřicet dní ukazoval ještě v tomto světě. Právě díky svému zmrtvýchvstání (a následnému nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého) může být i nadále s námi přítomen, jak slíbil: v bohoslužbě (zvlášť svátostné), Božím slově a společenství církve. Proto už naši předkové nazvali tento den Božím „hodem“, Božím „časem“ spásy.
Cílem naší účasti na velikonočních bohoslužbách a rozjímání o těchto událostech je Kristovo (nové) zmrtvýchvstání v nás samých. To spočívá v našem odumření hříchu, v rozhoření našeho vztahu k Pánu Ježíši a posílení touhy ho následovat. Děje se skrze křest a oživení jeho síly. O tom se dnes často hovoří a je to pravda. Nic z toho ale nemůže být nikdy odděleno od Kristova zmrtvýchvstání v dějinách. Jen když Kristus vpravdě z mrtvých vstal, může být i jeho zmrtvýchvstání v nás skutečné. Proto je tak důležité, aby nás slavení Velikonoc povzbudilo i ve víře v jejich pravdivost. Člověk je prostě tak ustrojen, že potřebuje aspoň nějakou jistotu pravdivosti a smysluplnosti pro všechno své konání – o to více pro životní rozhodnutí „vsadit vše na kartu Ježíš“.
Je jistě mnoho známých argumentů, proč je Kristovo zmrtvýchvstání i historickou událostí. Jedním z nich je kupodivu i to, že jednotlivé evangelijní zprávy, které jsou nejstarší zvěstí celého Nového zákona („Kristus vstal z mrtvých a my jsme ho potkali“), se v některých svých detailech liší a že není možné je úplně zharmonizovat. Právě to svědčí o celé řadě svědků, z nichž každý věděl, že právě jeho setkání se Zmrtvýchvstalým je skutečné a že nemůže nebýt zaznamenáno.
A právě tento moment je velmi inspirativní. I přes všechnu důležitost mnoha dalších racionálních argumentů o pravdivosti evangelijní zvěsti je to stejně vždy naše vlastní zkušenost, která je – aspoň pro nás samé – argumentem nejsilnějším: zkušenost setkání s Kristem – dnes skrze posvátné dění velikonoční bohoslužby –, které nás může povzbudit a vlít nám novou sílu k víře, naději a lásce. Ostatně už sv. Irenej z Lyonu, církevní otec 2. století, na otázku, kde je dnes zmrtvýchvstalý Kristus, odpovídal poukazem na křesťany: z lidí zlých se stávají lidé dobří, z barbarů lidé ušlechtilí. Kéž by tomu tak bylo i dnes…