Vydání: 2016/37 Patronka nezištné lásky, 6.9.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem

Důkaz pro pochopení tohoto rozdílu nalezneme snadno, neboť jsme přesvědčeni, že my hledáme Boha a snažíme se odhalit jeho stopy všude ve světě i v nás, abychom se utvrdili ve víře v jeho stálou přítomnost. Nejsme ostatně sami: ujišťují nás o tom myšlenky duchovních autorů a mystiků všech dob. I oni hledají smysl života, hledají pravdu a tím i Boha. Podle nich náleží toto hledání k podstatě člověka a tvoří základ zbožnosti. Ale právě to Ježíš v podobenství o ztracené ovci a ztracené minci popírá. Chce nám objasnit, že naopak Bůh hledá jako první, neboť nás od něho nedělí nějaká vzdálenost, ze které by pozoroval, zda my hledáme jeho: sám se vydává na cestu za každým člověkem, aby ho nalezl, ať se pohybuje a třeba bezcílně bloudí kdekoli. I když jsou cesty lidí jakkoliv nepřehledné, buď vlivem okolí, médií, nebo vlastním zaviněním, Bůh vidí každého, nenechává ho o samotě a s laskavostí jemu vlastní k němu mluví a chce ho přivést na správnou cestu. Lidem, i věřícím, se to leckdy zdá nepochopitelné, neboť často přeceňují svůj rozum a uvědomují si svou hříšnost, a mají tak zkreslenou představu o velikosti a stálosti Božího milosrdenství.
Nepatříme my všichni nějakým způsobem ke „ztraceným synům a dcerám“? Nehrozí nám nebezpečí, že se ztratíme na svých cestách a zapomeneme na vlastní smysl našeho putování? Může to způsobit hřích, kterého jsme se nezbavili, nebo tvrdost srdce a závislost na pozlátku nabízeném marnivým světem. Kdo z nás může tvrdit, že žije stále v uvědomované Boží přítomnosti? Proto si pokorně přiznejme, že žijeme, pracujeme a doufáme, protože nás Bůh stále hledá skrze svou tajemnou, všudypřítomnou a nikdy nepřestávající lásku. Hledá nás, aby nás přivedl do opravdového duchovního domova, který poskytne útulné přístřeší, ať v nás nebo kolem nás vládne sebehorší nepohoda. A daruje nám pravý pokoj, ovšem často za cenu odříkání, přemáhání různých pokušení a bolesti.
To vše máme snášet s důvěrou, že jde o výchovný proces nutný k tomu, abychom byli schopni následovat Božího Syna na jeho křížové cestě vedoucí ke vzkříšení. Podmínkou je, abychom se stále zdokonalovali ve vnímání Boží přítomnosti na každém kroku své cesty, zcela podle rady P. Adolfa Kajpra TJ, vězně nacismu i komunismu: „Přítomnost je vlastním Božím časem, jí se třeba chopit oběma rukama, ji třeba vytvářet a vtisknout jí Boží tvář!“