Vydání: 2021/15 Opět jiné Velikonoce, 7.4.2021, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem

Začněme G. K. Chestertonem: „V době, kdy lidé nevěří v Boha, nevěří ne ničemu, ale věří úplně všemu.“ Výstižný citát, řeknete si, a máte pravdu. Lidé bytostně touží po něčem, co je zaujme a oslní, a tak někdy naletí sebevětší hlouposti. Ale my na rozdíl od nich víme, komu jsme uvěřili, neboť křesťanství dává na otázku po smyslu života správnou odpověď už dva tisíce let, když ukazuje na Ježíše Krista jako na spásu světa. V jeho vzkříšení z mrtvých poznáváme cestu, jež je pravdou a životem. Potvrdí nám to i apoštol Tomáš, bytostný skeptik, kterého nepřesvědčilo ujišťování jeho druhů, že jejich Pán žije. Chtěl ho sám vidět, setkat se s ním a zakusit jeho přítomnost. Na jeho příkladu vidíme, že tehdy i dnes jsou slova pouhou přípravou k přijetí víry, ale až vlastní zkušenost přesvědčí o pravdivosti radostné zvěsti.
Křesťanská média denně přinášejí množství informací ze života církve doma i v zahraničí, v kostele slýcháme promluvy, vyučujeme náboženství, v malých společenstvích uvažujeme nad Biblí, ale podobně jako Tomáš vidíme, že to vše nestačí. Nejen nám, ale ani těm, s nimiž třeba náhodně mluvíme o církvi a víře. Vystihl to Klement Alexandrijský, když se ho kdosi zeptal, jak to dělá, když chce někoho získat pro víru v Krista. Odpověděl: „Nechám ho rok bydlet v mém domě.“ Věděl, že ho nepřesvědčí slova, nýbrž život, zakoušení Boží blízkosti ve vlastním srdci, setkání s ním, vyzařování radosti z Kristova vzkříšení do okolí, vztah k druhým lidem naplněný ochotou pomoci, naslouchat, poradit, být vůči nim otevřený. Teprve pak je náš apoštolát založený nejen na slovech, ale i na skutcích, je přesvědčivý a přináší plody. Tehdy mluvíme o „dospělé“ víře, která byla známkou a posilou světců a světic všech dob a kterou velmi často zdůrazňuje papež František. Ostatně sám je toho příkladem, jak jsme viděli na jeho nedávné návštěvě v Iráku.
Zamysleme se nad Ježíšovými slovy v horské řeči: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Je na nás znát, že žijeme podle Božích přikázání? Máme odvahu svou víru vyznat před druhými? Nebo ji raději bázlivě skrýváme, aby se o nás neřeklo, že žijeme podle středověkých pověr? Když jsme mezi věřícími, vyzařuje z nás radost z Kristova vzkříšení a jeho přítomnosti, neboť je prožíváme ve svém srdci? Jsme připraveni k účasti na aktivitách farnosti nebo duchovního společenství, které směřují k potřebným, nemocným, chudým a osamělým, což je důležité zvláště v době virové nákazy? Na apoštolu Tomášovi je sympatické, že mu nestačí věřit jen slovům, neboť touží po přímém setkání se Zmrtvýchvstalým, po vlastní zkušenosti s živým Bohem. Poté radostně zvolá: „Můj Pán a můj Bůh!“ V nejistotě současné doby potřebujeme podobně zakoušet Boží lásku v srdci a příkladem svého života ji šířit dál. Pak i o nás budou platit slova vzkříšeného Pána: „Blahoslavení, kteří nevidí, a přece věří!“