Vydání: 2022/42 Synoda jako zralý plod koncilu, 11.10.2022

Ten soudce v podobenství byl opravdu špatný. Nesoudí podle toho, co je spravedlivé, ale nakonec se nechá ovlivnit někým, kdo možná není úplně v právu. Žádný soudce by přece neměl podlehnout ani otravování účastníků sporu, ani případné korupci. Jeho jediným zájmem by mělo být právo a spravedlnost. Tak si někdy říkám, jestli třeba i v našem rozhodování nehraje roli místo spravedlnosti, milosrdenství nebo laskavosti úplně obyčejná touha mít od něčeho nebo od někoho pokoj. Tato motivace je samotným Ježíšem nazvána nespravedlivou.
Druhá myšlenka je vlastně druhým vrcholem dnešního podobenství. Nekřivdíme tak trochu Bohu? Občas si někdo může postesknout, že ho Bůh neslyší nebo že Boha to, oč prosíme, nezajímá. Do těchto nářků nám Ježíš říká důležitou a krásnou větu: Bůh se vás zastane. A tak můžeme dál a dál naše těžkosti svěřovat do Božích rukou s vírou v Ježíšovo slovo – Bůh se nás zcela jistě zastane. Možná ne hned, možná ne tak, jak si přejeme, ale zastane.
Ovšem největší perla tohoto podobenství se nachází v jeho poslední otázce. „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ Připadá mi, jako by Ježíš přišel za lidmi, kteří vzhlížejí k Bohu a posuzují ho, jestli se tedy zastane nebo nezastane, a obrátil pohled na věc, která je důležitější – na nás samotné. Jakoby říkal: nezkoumejte Boha, ten není porouchaný, ale podívejte se na sebe a na svoji víru, jestli právě ta není porouchaná.
Co je víra? V křesťanství víra není pouhé přesvědčení o Boží existenci, jak se někdy mylně domnívají nevěřící, ale víra je synovský vztah k Bohu. Bůh nikdy nebyl, není a nebude špatný otec. To my umíme být dost marnotratné děti. A možná někdy jako ta vdova „ukecáváme“ Boha. Vrátíme-li se na začátek evangelia, zjistíme, že Ježíš toto podobenství svým učedníkům vypravoval proto, aby jim ukázal, že je třeba se stále modlit a neochabovat. Myslím, že to ale nemyslel tak, že máme Boha „uotravovat“ a „ukecávat“, aby se začal chovat nespravedlivě, ale abychom mu modlitbou a životem přenechávali v našem srdci víc a víc prostoru, aby v nás mohl neustále prohlubovat víru.
A jedna bonusová myšlenka na závěr. V jazyce Písma je vdova symbolem znevýhodněnosti, bezmoci, chudoby a odkázanosti na druhé. Nemohu se nezeptat: Jsme skutečně jako ony vdovy? Jsme znevýhodnění, jsme bezmocní, jsme chudí, jsme opravdu odkázáni jen na druhé? Nebo je pro nás snazší přijmout tuto poraženeckou mentalitu a jen jednoduše nastavovat ruku? Možná by do této myšlenky mělo zaznít, že jsme Církví bojující. Zabojujte. S Bohem rozhodně nejsme bezmocní.