Vydání: 2020/49 Světlo pro ty, kdo trpí za víru, 1.12.2020

Celé dějiny spásy lze vyprávět jako příběh o zrazené a znovu obnovené lásce ženicha a nevěsty. Ženich je Bůh, Hospodin, nevěsta lidstvo, zastoupené vyvoleným národem a později církví. Úlohou proroků pak je přivést nevěstu zpátky k její první a jediné opravdové lásce.
Prorok se stává hlasem Ženicha, který promlouvá k srdci své milované. Vybízí ji k pokání, očištění, aby mohla opět zakusit prvotní svěžest něžné lásky toho, který se k ní nyní sklání ve svém milosrdenství a nabízí jí nový začátek. „Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci,“ říká kniha proroka Ozeáše (2,16). Podobně promlouvá Izaiáš v dnešním prvním čtení: „Těšte, těšte můj národ… Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu.“ Totéž radostné poselství bychom mohli vyjádřit i jinak: „Raduj se, siónská dcero. Skončil čas tvého pokání, Pán ti odpustil tvé hříchy. Zvedni hlavu, neboť on přichází. Už je blízko.“
Najednou všechno, co koná Jan Křtitel, poslední a největší z proroků, dává smysl. Jak čteme v evangeliu: Jan „vystoupil na poušti“, kde „hlásal křest pokání“ a „všichni jeruzalémští obyvatelé dávali se od něho křtít v řece Jordánu a vyznávali své hříchy“. Mojžíš kdysi na poušti posvětil Boží lid a oni si vyprali šaty (srv. Ex 19,14), aby byli připraveni na uzavření smlouvy s Hospodinem na Sinaji. Jan Křtitel obmytím ve vodě na znamení obrácení připravuje srdce nevěsty na uzavření smlouvy nové a věčné. Takové je poslání Janovo: připravit nevěstu a ukázat na Ženicha: „Hle, beránek Boží!“ Jan tak přidává svůj hlas ke sboru dávných proroků: „Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí“ (Iz 40,9n).
Každá věrná židovská nevěsta dodnes zachovává zvyk před svatbou navštívit rituální lázeň zvanou mikve. Do ní se třikrát celá ponoří, aby se duchovně očistila a byla krásná, jakoby znovuzrozená, pro setkání s ženichem. To, čeho byl křest Janův pouhým předobrazem a co pozoruhodným způsobem stále uchovává živá židovská tradice, se naplnilo ve křtu svátostném, jak působivě vyjadřuje Katechismus katolické církve: „Celý křesťanský život nese známky snubní lásky Krista a církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je jakoby svatební lázní před svatební hostinou, eucharistií“ (KKC 1617, upraveno). A na jiném místě: „Nově pokřtěný, který se stal Božím dítětem a byl oblečen do (bílého) svatebního roucha, je (při prvním svatém přijímání) připuštěn ‚k svatební hostině Beránkově‘ a přijímá pokrm nového života, tělo a krev Kristovu“ (KKC 1244).