Homilie: Který ze synů se zachoval správně?
Vydání: 2017/39 Setkání nádherné a nesdělitelné, 26.9.2017
Matoušovo podobenství o dvou synech rozdílně reagujících na výzvu svého otce je velice stručné a jasné. Na rozdíl třeba od známého podobenství o dvou synech a milosrdném otci u Lukáše nepodává žádné podrobnosti, nerozvíjí dramatický příběh.
Jeho pregnantnost museli uznat i ti, k nimž Ježíš mluvil, velekněží a starší. Na Ježíšovu otázku, který ze synů se zachoval správně, nemohou dát jinou odpověď, než že to byl ten první. Dostávají se tím sami do složité situace. Když je to tak jasné, proč se nechováte podle své odpovědi? A protože by mohli zpochybnit, že podobenství popisuje jejich situaci, uvádí Ježíš konkrétní příklad: jejich postoj ke kázání Jana Křtitele. Jestliže na jeho řeči nenašli nic nesprávného, proč odmítli uvěřit jeho ohlašování Mesiáše, který přichází naplnit zaslíbení, jež v Písmech studovali? Proč naproti tomu ti, kteří byli v očích náboženských elit diskvalifikováni a skutečně se provinili proti Božímu zákonu, rozpoznali v Janově kázání naději na změnu života, obrátili se, přijali Ježíše a radovali se z Boží lásky? Zdá se, že ono „ano“ předpisům zákona, rituálům, náboženské praxi je zde spíše pojistkou proti nutné proměně chování. Především je to souhlas automatický, který nepočítá s důsledky. Jak by musel vypadat svět, kdybychom jen na chvíli žili podle toho, co vyznáváme, často už bez přemýšlení, v modlitbě „Věřím v Boha“. Jak jinak by musel vypadat náš vztah k potřebným, kdyby naše „ano“ k soucitnému, ukřižovanému Božímu Synu bylo pravdivé, tvořivé, proměňující.
Druhý syn říká takto „ano“ příliš snadno. A vůbec mu nevadí, že nenásleduje skutek. Učinil otci zadost, uklidnil jej. Nesdílí otcovu starost o vinici, a tak ve své servilní odpovědi zůstává daleko za svým povoláním k synovství. Snaží se jen nedospěle, pro sebe co nejméně pracně vyřešit situaci. Ono příliš rychlé „ano“ zabrání také jakékoli reflexi, vnitřní proměně.
I první syn jedná nejprve nedospěle, argument, proč nemůže s otcem pracovat, je dětský: Nechce se mi. Je ale schopen reflexe, posouzení svých činů, a hlavně lítosti. Nevyzrává ale naše láska právě v okamžicích, kdy na ní musíme zapracovat? Spontaneita sama o sobě není kladnou hodnotou. Ve stavu, kdy v sobě všichni stále cítíme osten sobectví, nelze jednoduše následovat „své srdce“. Je třeba následovat lásku Ježíšova srdce vylitou v nás v Duchu Svatém. Vyjít z omezené starosti a strachu o sebe. Teprve spontaneita očištěného srdce, které nás vede k starosti o druhé, je křesťanská.
Církev by měla do našich rozhodnutí přinášet právě onen prostor pro reflexi, umožňovat proměnu našich postojů na základě Ježíšova příběhu a jeho učení. Měla by kultivovat naše rozhodování, aby se neopíralo a okamžité nálady, nereflektovaný strach, měla by být ve svém hlasu náročná a vyžadovat po nás transformaci čistě přirozených, „spontánních“ postojů v postoje pevně zakotvené v Božím „ano“ člověku, které bylo definitivně vysloveno v Ježíši Kristu. V něm, především v eucharistické slavnosti, je také možná poctivá, upřímná odpověď člověka Bohu.
P. Petr A. Beneš CSsR
Sdílet článek na:
