Vydání: 2022/29 Velehrad v myšlenkách na Ukrajinu, 12.7.2022

Kdo se ale podobným myšlenkám ubrání a co vlastně s nimi? Týkají se spravedlnosti a hospodaření s vlastními silami, ale také srovnávání se s druhými. V neposlední řadě i otázky, co si vlastně od svého nasazení (pro dobrou věc) slibuji.
Z evangelia nevyplývá, jaká atmosféra v tu chvíli doma u Marie a Marty zavládla. V jakém duchu se to tehdy mohlo nést? Odpověděl Kristus ostře, nebo vlídně? Předal Martě pokoj, nebo jí dal pocítit bezvýchodnost a nespravedlnost („padám na ústa, nikdo mi nepomůže, sklízím kritiku a sestra nezaslouženou odměnu“)? Stáhla se pak Marta ještě více do hořkého ústraní, nebo ji Pán vzápětí zapojil do kroužku shromážděného kolem sebe? Kristus měl Martu velmi rád, její rodina patřila k jeho blízkým přátelům – chtěl by zrovna ji obírat o naději? Jestliže si Marie vybrala nejlepší úděl, který jí nikdo nevezme, znamená to, že Marta už přišla zkrátka?
Když Pán promlouvá k člověku, často nad rámec dané situace míří na něco hlubšího v něm. Na této evangelní návštěvě svou odpovědí pravděpodobně nezamýšlí jen bránit Marii před sestřiným útokem. Možná lze z jeho řeči spíše cítit smutek, že dosud s Martou nestihl prohodit ani slovo, protože pořád pracovala. Snad mohla v jeho slovech zaslechnout, že mu nejde jen o její práci a plnění úkolů, ale že o ni má osobní zájem – že se nepřišel jen nasytit, ale rád by se skutečně setkal i s ní.
Otázkou zůstává, proč jí to neřekl dříve, proč ji nechal, aby v ní vzkypěl hněv. Možnou odpovědí je, že by tam pak nebyla za sebe, ale za roli, kterou chtěla hrát a v níž se cítila hodnotná, za roli pozorné hostitelky – a Kristus se chtěl setkat s ní jako s Martou, nikoliv s něčím hraným, byť přátelským! Kdyby si všichni dopředu spravedlivě rozdělili úkoly a splnili je, Marta by přijímala Krista jako úspěšná, bezproblémová a schopná hospodyně, která vše dobře zvládá. Ve chvíli přetíženosti ho ovšem zažívá jako toho, který má zájem o ni jako o celistvou osobu, nikoliv jen o její šikovnost.
V extrémních situacích asi nikomu z nás není příjemně. Tam, kde něco nezvládáme (zvláště když je to i proto, že nám druzí nepomohou), nemíváme k hněvu daleko. Podle své nátury pak můžeme mít sklon užírat se jím a zoufat si, nebo ho naopak vylévat na druhé. Řešením však není jen dosáhnout spravedlivého přerozdělení práce a zásluh. Takováto krize je totiž chvílí, v níž se můžeme velmi osobně setkat s Bohem, zakusit, jak s nadhledem odlehčuje situaci, jak nás může a chce mít rád i tam, kde nejsme pány situace. Jsme v těch okamžicích ochotni zhluboka se nadechnout, podívat se mu do očí a zahlédnout v nich zájem?