HOMILIE: Jen tehdy, když vím, že na to nemám, uvidím Ježíše přicházet po moři

Vydání: 2020/32 Pro odpuštění s františkány, 4.8.2020

Víme, že na neděli je první čtení vybíráno k evangeliu tak, aby bylo patrné, že v něm starozákonní proroctví nachází své naplnění. A dnes je tato souvislost víc než zřejmá. V obou textech jde o naprosto zásadní zkušenost s Bohem. Eliášův příběh i noční zkušenost učedníků končí setkáním s opravdovým Bohem – v jemném vánku a v osobě Ježíše Krista: „Jsi opravdu Boží Syn.“ V obou případech pak tato zkušenost vede k podstatné proměně života. Říká se tomu obrácení. Ale co obě scény propojuje především, je, že k tomuto poznání Boha dochází v okamžiku ohrožení, nebezpečí a strachu. Eliáš utíká před Jezabel, která mu pro jeho prorocký hlas usiluje o život, a apoštolové se ocitají v bouři. A všechny do této situace přivádí sám Hospodin. „Ježíš přiměl učedníky, aby vstoupili na loď.“ On je přinutil! Sami by nejeli. Proč opouštět Ježíše?! Ale hlavně: vždyť jsou to rybáři! Dobře vědí, že jezero je v tuto dobu nebezpečné, že se na něm často strhne bouře. Proto je musel nutit.

Někdy jakoby nás Bůh nutil jít tam, kam se nám vůbec nechce, posílal nás do situací, z nichž chceme utéct, kterých se bojíme. Jenže právě tehdy, kdy jsme daleko od bezpečného břehu, kdy námi zmítají vlny a vítr vane proti nám, se můžeme setkat s pravým Bohem. V bouřích všech možných druhů se můžeme obrátit. Tady totiž nejde jen o princip „odříkaného chleba největší krajíc“, nýbrž o základní evangelní paradox. Každý Ježíšův učedník se jednou musí ocitnout uprostřed své nemohoucnosti a neschopnosti. Jen tehdy, když vím, že na to nemám, uvidím Ježíše přicházet po moři. Uvidím ho, jak přichází po tom, co mi nahánělo strach, jak po tom šlape, jak má pod svýma nohama všechny mé slabosti, hříchy, jak šlape po mé smrti.

Ježíš přichází po vodě. A učedníci? „Je to přízrak!“ I my můžeme ze své víry udělat jen přízrak, něco nehmatatelného, ideologii, redukovat ji na hodnoty, tradici, morálku. Ale Ježíš i dnes křičí: „Jsem to já!“ – „Když jsi to ty, ať za tebou můžu jít i já,“ žádá Petr. A může. Vždyť Ježíš svůj život nedal jen pro nás, on ho dal nám. My máme jeho život! Úplně nový, synovský. Můžeme žít jako on! Můžu jít po vodě, ale ne proto, že jsem skvělý a dokonalý. To pak stačí jen zpozorovat vítr a vím, že je silnější než já. Ale když se dívám na Ježíše, vím, že silnější než každý vítr je on. Na druhý břeh nepřepluji díky svým schopnostem, znalostem či zásluhám, nýbrž skrze svůj vztah s Ježíšem.

Je léto. Tak vzhůru do vody! Tedy pardon… vzhůru po vodě! Opravdu můžeme. S ním a v něm.

P. VLASTIMIL KADLEC OMI

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 43 20. – 26. října 2020

Příběh místo moralizování

Ctnost? Přestože tento pojem může někomu znít poněkud staromódně, v psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen těch církevních…

celý článek


Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel ZDENĚK…

celý článek


Uprkova křížová cesta v nové kráse

V obnovené kráse se již brzy představí kompletní soubor obrazů křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově. Před sto dvaceti lety soubor vytvořil slavný…

celý článek


Hleďme na pastýře Františka

Nová encyklika, tedy okružní list, papeže Františka je jedním z nejdůležitějších papežských textů několika posledních desetiletí. Na svátek sv. Františka z Assisi…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay