Vydání: 2020/33 U sloupu Panny Marie, 11.8.2020

Tuto neděli se ocitáme před jedním z nejpohoršlivějších evangelií. Alespoň doufám, že se dnes Ježíšovým mlčením, jeho krutými slovy a nevybíravým způsobem chování necháme pohoršit. Dovolit si občas zpochybnit své představy o Bohu a jeho způsobu uvažování je zdravé a naší víře prospěšné. Navíc jde o naše evangelium. My všichni jsme přece v jistém slova smyslu Kananejci, cizinci, kteří nerozumí, nechápou a naléhavě potřebují Krista.
Za Ježíšem přichází žena. A není to jen žena, je to matka. Chudá a zoufalá, protože její dcera je nemocná. A křičí. „Ale on jí neodpověděl ani slovo!“ To přece nejde, Ježíši! Máš před sebou člověka, kterému umírá dcera, neví, co si počít, jsi jeho poslední nadějí. Musíš něco říct! I my, stejně jako učedníci v evangeliu, obvykle dobře víme, co by měl Ježíš udělat! Ale ani slovo… Zlost a zmatek narůstají. A přece to všichni známe. Modlíš se a modlíš, a Bůh si tě ani nevšimne. Nic neslyšíš, nic necítíš. Žádný, byť třeba jen letmý pohled. Nic. A bude hůř!
Po Boží lhostejnosti přichází odmítnutí: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ To snad bylo lepší, když jsi mlčel, Pane! Že si Bůh člověka nevšímá, to nějak unesu, ale teď vím, že opravdový život, radost a štěstí existují, ale nejsou pro mě! Svou lásku a milost rozdáváš, ale já jsem z nich vyloučen! Před tvým mlčením jsem ještě zůstat dokázal, ale před odmítnutím?! A žena zůstane.
A nejen to. Padne před ním na tvář! Od křiku za Ježíšovými zády se dostává před jeho tvář. Od zoufalství pomalu přechází k víře. Běžela za Ježíšem, protože potřebovala jeho pomoc, zázrak, teď s ním vstupuje do vztahu. Už ji tedy snad vyslyší. Jenže: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům!“ Nejdřív jsem pro tebe vzduch, pak nejsem vyvolený a teď mě srovnáváš se psem, pohanským psem. Ale máš pravdu, často se cítím jak odvržený pes, ale stejně věřím, že jsi přišel i pro mě! Zůstanu, i když nic necítím, i když nerozumím.
Právě zkušenost vlastní chudoby a neužitečnosti nás může přivést k onomu rozhodujícímu kroku na cestě naší víry. Musím být prázdný, aby mě mohl Bůh naplnit. Moje víra totiž není jen to, co cítím nebo co jsem si racionálně odůvodnil. A někdy je třeba Ježíšova mlčení a zdánlivé nepřítomnosti, aby mě od mých falešných představ osvobodil, abych vytrval v modlitbě a ve vztahu i tehdy, kdy na mě mé pocity a rozum křičí: Uteč, nemá to cenu! Právě v podobné prázdnotě se můj život může stát nejplodnějším. A Ježíš jí řekl: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ.“