Vydání: 2021/31 Do Maďarska i za papežem, 27.7.2021

První čtení z knihy Exodus popisuje vnější obtíže cesty z Egypta do zaslíbené země, ale ve skutečnosti jde o problém vnitřních postojů.
Izraelité odešli z Egypta, nyní jsou na poušti, objevují se první potíže a oni reptají. Obviňují Mojžíše i Áróna, že je svévolně odvedli z Egypta. Mojžíš vždy zdůrazňoval: „Mě posílá Hospodin. On vás chce vyvést, to není moje dílo.“ A nyní slyší: „Ty sis to celé vymyslel. Tys nás dostal do těchto problémů.“ Izraelité se cítí ohrožení na životě. Neodsuzujme je, i my jsme rádi, když je náš život zabezpečen. Máme rádi zásoby ve spižírně, máme rádi naspořené peníze na účtu a říkáme si: „Tak, můj život je chráněný.“ Ale na poušti to tak nefunguje, není žádná spižírna, není kde nakoupit, o penězích ani nemluvě.
Izraelité měli v té chvíli zásadní problém. V Egyptě žili v otroctví, a proto neuměli používat svoji svobodu. Jak se říká, každá mince má dvě strany. Když řekneme, že jednou stranou je svoboda, pak druhou stranou téže mince je odpovědnost. Jestliže nemám svobodu, tak mi můj pán poručí a řekne: „Běž tam, udělej to a to.“ A já musím poslechnout, nebo se mohu vzbouřit a budu potrestán. Jestliže mám svobodu, tak jsem to já, kdo se rozhodne, kam půjdu nebo co udělám. Ale je tady i druhá strana, ze které vyplývá např. to, že nikdo mi nepřipraví jídlo a bude na mé odpovědnosti, abych se postaral. Izraelité, kteří náhle získali svobodu, musí přijmout i odpovědnost, ale moc se jim do toho nechce. A tak se vracejí do minulosti, idealizují si ji a de facto si nalhávají, že se měli v Egyptě dobře. Vůbec se tam neměli dobře. Šlo jim o život a rozhodně neseděli u hrnců plných masa. Naopak dělali cihly a byli rádi, že dostali něco k jídlu. Přijmout odpovědnost znamená posunout se vnitřně.
Situace na poušti je tak zlá, že Hospodin zasahuje přímo a říká: „Dám jim chléb, ale budu je zkoušet.“ Boží zásah má v sobě více rozměrů. Prvním je Boží péče, aby měli co jíst. Druhým rozměrem je zkouška víry a důvěry. „Každý den budou sbírat.“ Nebude plná spižírna, nebude možné říci: „Dneska nasbíráme víc a zítra si odpočneme.“ Každý den musí sbírat a samozřejmě se objeví otázka: „A co když nebude zítra padat, co budeme jíst?“ Víra a důvěra je vždycky těžká, ale to, co víru posiluje, jsou dary. Izraelité na poušti si každý den uvědomovali: „Hospodin se o nás stará, on nás obdarovává.“
V úryvku je líčena cesta do zaslíbené země. Je to cesta, po které se ubírají nohy Izraelitů, ale je tím míněna i vnitřní cesta, přijetí odpovědnosti, vyznání víry a důvěry v Hospodina. To je to, čemu se říká skutečný exodus.
A takto se ten text dotýká i nás, i nás vybízí, abychom se posunuli a uvědomili si, že Bůh se o nás stará po všech stránkách. Na nás je, abychom jeho dary viděli a děkovali za ně.