Homilie: Hospodin je naše světlo a naše naděje
Vydání: 2016/23 Češi putovali za Božím milosrdenstvím, 3.6.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
Smrt patří mezi skutečnosti, o kterých mnozí nechtějí ani slyšet. Ale v Písmu o ní čteme na mnoha místech, neboť v ní se projevuje také Boží moc. Prorok Eliáš prosí Hospodina: „Můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!“ Člověk by to nedokázal, ale Bůh tuto modlitbu vyslyšel a vrátil chlapce zpět do života. Vdovu, zdrcenou při pohledu na jejího mrtvého syna, Ježíš utěšuje: „Neplač!“ Přistupuje k márám a říká: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Na rozdíl od proroka Eliáše Ježíš neprosí, ale ve své božské moci přikazuje – a stává se něco neslýchaného: mrtvý se posadil a začal mluvit. V Novém zákoně nacházíme také zprávy o vzkříšení z mrtvých, např. o dcerušce Jairově nebo o Ježíšově příteli Lazarovi, který ležel už čtyři dny v hrobě. Tento případ, který se udál bezprostředně před velikonocemi, měl u lidí velký ohlas, ale u představených Židů byl posledním důvodem k Ježíšovu odsouzení. Ovšem i učedníci dostali od Mistra moc uzdravovat nemocné a probouzet k životu mrtvé, takže k tomu docházelo během celých církevních dějin, od apoštola Pavla (Sk 20,7n) až po svatého Dona Bosca.
Tyto a jiné zázraky jsou důkazem pro přítomnost Božího království, a když k nim dochází, děje se tak především na přímluvu svatých, aby se projevila Boží moc a řadu lidí přivedla k víře. V tomto ohledu je rozhodujícím faktem Ježíšovo vzkříšení z mrtvých. U něho ovšem nejde o návrat k pozemskému životu, jak k němu došlo třeba u naimského mládence, neboť Pánovo tělo se po vzkříšení proměnilo do nové existence. Ježíš byl zcela proniknut Duchem, a nebyl tedy závislý na omezených možnostech pozemského přebývání. Během čtyřiceti dnů po Letnicích se ukazoval učedníkům a opět jejich očím mizel.
Ještě důležitější než vzkříšení z pozemské smrti je u nás lidí ovšem osvobození od duchovní smrti v důsledku těžce hříšného života. Pro věčný život je samozřejmě lhostejné, zda je nám 35, nebo 90 let. – Důležité je pouze to, zda prosíme o vytrvalost ve smyslu Desatera, zda zůstáváme duchovně Bohu blízko a zda umíráme ve stavu milosti. Sv. Augustin o tom v kázání ke své obci v severní Africe řekl: „Ze vzkříšení mrtvého syna se radovala jeho ovdovělá matka; z lidí, jejichž duše denně vstávají k novému životu, se raduje naše matka církev, protože byli mrtví duchovně a opět ožili.“ Jako křesťané se často díváme smrti do tváře a jsme si přitom plně vědomi vážnosti nastalé situace. Platí to nejen pro smrt těla, ale i pro smrt duše, která znamená ztrátu života s Bohem. Víra nás učí, že jsme stále v rukou Toho, který jako Bůh smrt přemohl. Pokud jsme mu ve víře a lásce věrni, pak se beznaděj a pochybnosti mění v naději, jak o tom svědčí Ježíšova slova před Lazarovým probuzením k životu (Jan 11,25): „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“
P. Miloslav Fiala OPraem.
