HOMILIE: Do jednoty Trojice vstupujeme i my

Vydání: 2019/24 Vstoupili do křesťanské dospělosti, 11.6.2019

Velikonoční cyklus se završil splněním důležitého Kristova příslibu, sesláním Ducha Svatého. Již bylo tedy zřejmé, jak to ostatně Ježíš opakovaně naznačoval, že Bůh je jeden, ač ve třech Osobách. Právě tomuto tajemství vnitřního Božího života se věnuje i církev hned na začátku druhé části liturgického mezidobí.

Do jednoty Nejsvětější Trojice vstupujeme i my, kdykoli se žehnáme znamením kříže. Dáváme tím najevo nejen to, že náležíme Bohu, ale i to, že navzájem tvoříme jednotu. Že nemáme nic jeden proti druhému. Že jsme si odpustili, pokud něco mezi námi bylo. Dáváme najevo, že je mezi námi vztah, láska, sympatie. A jako v Nejsvětější Trojici není místo pro vzájemný hněv, nepochopení, tak by tomu mělo být i mezi námi – snažit se žít v harmonii a chápat se.

Tajemství Trojice není snadné někomu vysvětlit, když vlastně ve skutečnosti o Bohu příliš nevíme. Můžeme si pomáhat různými obrazy, Božími vlastnostmi, ale i svou vlastní zkušeností běžného života. Kupříkladu tím, že člověk byl stvořen pro život ve společenství. Kdo by si dokázal představit neustále jíst, pracovat, mluvit, žít sám? V naprosté izolaci?

Už jenom taková představa je nesnesitelná, nahání strach. Možná mi rozumí ten, kdo se někdy ztratil v tmavém lese. Žádné hlasy, žádný zvuk, leda svých vlastních kroků. Anebo cely smrti, samotky, tmavé komory, kde si člověk namlouvá, že na něho možná zapomněli. Ne, není dobré být sám.

Je ovšem poněkud zvláštní pozorovat, jak velký důraz se v současné době klade na soukromí. Pečlivě si ho hlídáme, intuitivně vybíráme místa – i v kostele – kde bude okolo nás dostatečná zóna bezpečí. Naproti tomu nikdo nechce být sám a skutečně by nebylo správné, kdybychom v životě trávili mnoho času stavěním pomyslných zdí či izolováním se od ostatních a uzavírali se přitom do nějaké podivínské zbožnosti. Přítomný okamžik našeho žití ohraničují pouze dvě stěny, mezi nimiž se však rozhodně nemusíme cítit sami.

Stěna minulosti, kterou je lůno naší matky, a stěna budoucnosti – lůno země, do níž budeme jednou vloženi. Znamená to snad, že až překročíme tuto zeď, budeme doopravdy sami? Bez přátel, bez naděje, bez Boha?

Na druhé straně tohoto lůna země je však právě Bůh. A je tam proto, aby vstoupil s každým z nás do nového vztahu – jako náš otec, bratr, přítel, láskyplný Duch i jako matka, která zahrnuje tím nejvroucnějším objetím. To je tajemství dnešní liturgické slavnosti. Bůh není sám, ale ani my nejsme sami, a sami ani nikdy nebudeme. Jsme přece stvořeni k jeho obrazu, k jeho podobě.

P. MARCEL PUVÁK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 39 22. – 28. září 2020

Křesťanské symboly v politice

Symboly jsou pro lidskou povahu důležité, ale u každého z nich musíme mít neustále na paměti, že je pouze pomůckou k pochopení něčeho většího a hlubšího.

celý článek


Libanon: zachováváme si naději

Osm týdnů po masivním výbuchu, který zdemoloval libanonskou metropoli Bejrút a připravil statisíce lidí o přístřeší, do země stále míří mezinárodní pomoc. Místní…

celý článek


Přinuceni k útěku jako Ježíš

V naší době se miliony rodin nacházejí v bezútěšné situaci podobné té, jakou zakoušela Svatá rodina na útěku do Egypta. Upozorňuje na to papež František ve svém poselství…

celý článek


Katolický týdeník mění distributora novin

KT bude od příštího vydání do schránek čtenářů doručovat prostřednictvím své sítě společnost PNS - nikoliv Česká pošta, jak tomu bylo dosud. Správa předplatitelského…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay