Vydání: 2020/41 Františkova vize bratrské lásky, 6.10.2020

V podobenství této neděle nám Kristus staví před oči postavu krále, který vychází vstříc a zve. Nejdřív jedny hosty na svatbu. Když pozvání odmítnou, zve jiné. Ani oni pozvání nepřijmou, a navíc královy služebníky, kteří jim pozvání na svatbu přinesli, ztýrají a nakonec zabijí. Toto jejich zlé jednání má i pro ně tragické důsledky. Jejich město král vypálí a je samotné zahubí. Tímto obrazem nám Kristus nechce říct, že náš Bůh jedná takto krutě, ale chce nám ukázat, že když člověk odmítne dobro a lásku, zůstává mu zlo a nenávist – a ty život člověka ničí a hubí.
V postavě krále skutečně můžeme rozpoznávat obraz našeho Boha, který nám vychází vstříc a zve. K čemu? O tom mluví 1. čtení této neděle: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody… sejme závoj, který halil všechny lidi… zničí smrt navždy… setře slzy z každé tváře… odejme na celé zemi hanbu svého lidu…“ Zve nás k dobru. V různých reakcích pozvaných pak můžeme vidět, jak tragické důsledky pro život člověka může mít odmítnutí dobra nebo lhostejnost vůči němu.
Král ve svém vycházení a pozvání nepolevuje: pošle další služebníky, aby pozvali, koho najdou. Svatební síň se konečně naplní hosty. Mezi ně nakonec přichází sám král. Uvidí zde jednoho člověka, který nemá svatební šaty. Když se zajímá proč (dokonce ho oslovuje „příteli“), dotyčný mu neodpoví. Nereaguje na krále. Toto jednání má pro něj zlé důsledky, podobně jako tomu bývá, když je člověk lhostejný vůči dobru.
I nás v naší dnešní situaci přichází Pán pozvat k dobru a je vůči nám nesmírně vstřícný, dopřává nám čas ke konání dobra. Dává nám čas našeho života, abychom ho dobře využili.
31. prosince 1949 řekl P. Josef Toufar v kázání: „Už nikdy se nevrátí rok 1949. A přece se vrátí! Vrátí se každému na soudu Božím. Hříšníkům k zahanbení, dítkám Božím k oslavě. Byl-li nám rok 1949 časem k pádu, přičiňme se a prosme Boha, aby rok 1950 byl nám po celý rok k povstání, a proto žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli, žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.“
Ve známém románu „Pán prstenů“ říká čaroděj Gandalf svému příteli, hobitovi Frodovi, který si mu stěžuje, proč musí žít v takových časech: „O tom my nerozhodujeme, v jakých časech budeme žít. My rozhodujeme o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán.“
Teď máme čas, kdy se rozhoduje, jestli pozvání k dobru přijmeme do našich životů, nebo ne; jestli dobro budeme šířit dál, nebo zůstaneme lhostejní. Dnešní evangelium končí zarážející větou: „Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“ Ve světle dnešního podobenství jsou všichni, každý člověk, povoláni Kristem k dobru, ale jen málo lidí na toto pozvání odpovídá kladně. Můžeme v této větě zaslechnout i nářek našeho Boha nad tím, že jen málokdo si volí cestu dobra.
Kým chci být já v novém týdnu? Jen povolaným k dobru, nebo si cestu dobra vyvolím a půjdu po ní?