Vydání: 2017/23 Na Lidice vzpomínali ve Vatikánu, 6.6.2017, Autor: Stanislav Přibyl

Celý život křesťana se odehrává ve jménu nejsvětější Trojice. V jejím jménu jsme přijali svátosti, celý svůj život se žehnáme křížem a přitom vzýváme tři božské osoby a nejsou dávno ani doby, kdy se ve jménu nejsvětější Trojice uzavíraly smlouvy, zahajovala soudní jednání nebo sepisovala závěť.
Může se nám zdát, že tajemství Trojjediného Boha je velmi odtažité a komplikované. Asi si mnozí z nás vzpomenou na příběh se svatým Augustinem na mořském břehu, kdy ho dítě přelévající vodu z moře do jamky v písku poučovalo, že spíše ono přeleje moře, než by on pochopil to, o čem přemýšlí. Ano, to je pravda.
Ale můžeme se ptát: Jsou všechna tajemství určena k tomu, abychom je pochopili? Tajemství Božího vnitřního života je neuchopitelné, protože nás Bůh přesahuje. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by Bohem. To nám ale vůbec nemusí vadit, protože z tohoto tajemství žijeme. To, že Bůh je ve třech osobách, má totiž za důsledek fakt, že je Láska. Bůh tak není od nás daleko, ale je nám blíže než kdokoli jiný, „v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 28,28). Jestliže je Bůh Láska, pak je jasné, že musí někoho milovat. Miluje nás lidi, každého velmi osobně, i když nás bylo, je a bude mnoho miliard. Bůh se však nemůže měnit, protože je věčný. Jestliže je Láska, musel tedy milovat ještě dřív, než byl stvořen člověk. Nebyl nikdo a nic kromě Boha. Můžeme tedy říci, že miloval sám sebe? To když se řekne o člověku, tak se má za to, že je to egoista zahleděný sám do sebe. O Bohu to ale říci můžeme, protože ho poznáváme jako trojosobního. Otec miluje věčné Slovo nekonečnou láskou, tedy v Duchu Svatém.
Až budeme číst Nový zákon, všimněme si, že Bůh nikdy nemluví o sobě, ale vždycky jedna osoba mluví o druhé. Tak se projevuje Láska, která zároveň je v Bohu, ale zároveň má partnera, kterého miluje.
To, co vidíme na Božím vnitřním životě, je vlastně v dokonalosti totéž, co my lidé prožíváme mezi sebou. „Já“ jednoho potřebuje k lásce „ty“ partnera. Taková láska člověka činí šťastným, ale zároveň ho omezuje, protože milující člověk se neohlíží na sebe, ale na druhého, na toho, kterého miluje. Možná proto je mezi lidmi dnes tolik osamocených nešťastníků: chtějí milovat, ale nechtějí být nikým a ničím omezováni. Chceme-li být šťastní, musíme přestat myslet na sebe a začít myslet na toho druhého a na jeho prospěch – musíme začít opravdově milovat.
Bůh je nám vzorem. Jeho láska se přelévá nejen mezi osobami v Trojici, ale je zvláštním způsobem upřena na člověka, jak jsme slyšeli v evangeliu: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) A co my na to? Navrhuji předsevzetí vyslovené jednou vánoční písní: „Láskou za lásku Pánu odpovíme.“