Homilie: Bůh chce více, chce nás
Vydání: 2017/33 Olomouc žije setkáním mládeže, 15.8.2017, Autor: Jiří Mikulášek
Může nás překvapit Ježíšova počáteční neochota, která ovšem byla pouze zdánlivá. Z Ježíšova pohledu, z celé jeho tváře, z jeho gest a celého jeho jednání vyzařovala účastná láska, takže slova, která Ježíš použil, dostala vlastně jiný smysl: „Víš, jak se běžně židé na vás dívají, a já jsem přece žid, jak tedy mohu vyhovět tvé prosbě?“ Proč vlastně Ježíš šel do sidonského kraje? Nebylo to proto, aby ho ta žena mohla potkat? Tak i nám jde Ježíš vstříc na našich cestách. Ježíšova neochota byla zkouškou, aby se prohloubila její pokora, důvěra a vytrvalost, aby ji Ježíš mohl po uzdravení dcery přivést k uzdravení její duše. Ježíš nejedná podle představ o pohanských bůžcích, nelze ho přinutit oběťmi nebo modlitebními formulkami, ale jen pokorou, důvěrou a vytrvalostí – on dává svobodně, nejen „na přání“, ale též podle své moudrosti – tak, aby zasel s vyprošeným darem semínko spásy.
Dnešní příběh je ukázkou Ježíšovy pedagogiky nejen vůči té ženě, ale i vůči apoštolům a židům. Nejprve jakoby chtěl jednat podle jejich smýšlení o pohanech: my jsme děti, oni jsou psi. „Ale když se to i jim zdá tvrdé a přimlouvají se, pomáhá jim tím překonat přehradu k pohanům. Žena se dokáže přes toto smýšlení pokorně, pohotově a vtipně přenést. Sv. Jan Zlatoústý komentuje její slova o psících: „Jsem-li psík, patřím domu!“ Tehdy Ježíš neodpoví: „Ať se tvá dcera uzdraví!“, nýbrž: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ Vida, proto se zdráhal vyslyšet ji. Chtěl nahlas říci ta slova. Chtěl ji pochválit, jak si zasloužila. Za chvilkové ponížení ji odměňuje vyvýšením, chválou její víry a splněním její prosby. Tak je to i s pozemskými dary, jako je zdraví, úroda, úspěch. Slunce svítí pro všechny, země rodí pro všechny. Bůh si nás nekupuje, jak to někdy dělají rodiče. Naše vděčnost je však pramenem nových Božích darů. A někdy Bůh dopouští určité situace pro nás bolestné, aby nás vyprovokoval jít k němu blíž, dostat se s ním do užšího kontaktu. Zpočátku nám jde třeba jen o splnění naší prosby, kterou nám Bůh nakonec třeba i splní – nebo také ne –, ale náš vztah k Bohu se změnil, nabyl větší hloubky. Kdo ovšem hledá jen splněné své prosby a Bůh sám ho nezajímá – dosáhnu svého a zase si půjdu svou cestou –, odchází třeba zklamán.
Bůh chce víc než vděčnost za to, co nám dává, chce nás, abychom sebe nabídli jako obětní dar – tak jako on nám při mši za chléb a víno dává svého Syna. Proto při mši kněz říká ve 3. eucharistické modlitbě: Abychom se stávali obětí úplnou a ustavičnou. Nechci tvé dary, chci tvé srdce. Bude však vždy respektovat naši svobodu. V knize Zjevení Ježíš říká: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“ (3,20).
Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK
Sdílet článek na:
