Zapomínat lze na sebe, nikoli na druhé
Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Jiří Prinz
Svůj život zasvětil bývalý generální vikář litoměřické diecéze P. Milan Bezděk péči o druhé. Dnes, kdy se ve svých 81 letech sám potýká se zdravotními obtížemi, potřebuje i on pomoc. Naštěstí je obklopen lidmi, kteří mu ji vždy rádi poskytnou.
„Otec Bezděk je osoba, které si člověk musí vážit. Za celý život jsem ho neslyšela, že by na někoho zvýšil hlas, a to jsem ho mohla z blízka pozorovat při nejrůznějších příležitostech,“ říká Miroslava Letošová, která s P. Bezděkem úzce spolupracuje už čtyřicet let. V době, kdy se P. Milan Bezděk stal generálním vikářem litoměřické diecéze, se u něj poprvé začaly výrazněji projevovat zdravotní potíže. Ty ho nakonec přiměly tento post opustit, což však rozhodně neznamenalo jeho odchod do důchodu. Potřeba sloužit byla silnější než všechny zdravotní problémy a otec Bezděk, ač sám vážně nemocný, začal pomáhat z pozice prezidenta Diecézní charity v Litoměřicích.
Prezidentem charity
Zajišťoval chod azylových domů a charitativních zařízení. Mimo jiné otevíral i hospic, kde dnes přechodně přebývá. Že pro něj tato práce nebyla obyčejným zaměstnáním, dosvědčují jeho tehdejší spolupracovnice: „P. Bezděk přispíval na charitu ze svého, a když byly povodně v roce 2002, ve svém bytě ubytoval lidi, kteří přijeli pomáhat,“ vzpomíná Marta Zachová a Miroslava Letošová ji doplňuje: „Celý život zapomíná na sebe, ale nikoli na druhé. Vím o tom, že ze svých vlastních peněz podporuje jednu paní, která je na vozíku.“
Pacientem
Po dlouhých letech v čele Charity musel otec Bezděk svou funkci v loňském roce opustit. Dlouholetá nemoc se na jeho zdraví podepisuje stále zřetelněji a dříve činorodý kněz je dnes upoután na lůžko. „Jako cukrovkář mám částečně amputované obě nohy, a tak jsem nakonec skončil v hospici, v němž jsem na doléčení,“ říká P. Milan Bezděk, který je s péčí personálu nadmíru spokojen. „Zdejší prostředí se vůbec nedá srovnat s prostředím v nemocnici. Tady je vše duchovní, navíc zdejší lidi dobře znám,“ dodává kněz, který však ani v hospici nepřestává poskytovat duchovní péči. Jeho farníci na něho nezapomněli a chodí ho pravidelně navštěvovat. „Doteďka je to náš zpovědník, takže ho stále navštěvujeme. Jednak, aby nás duchovně povzbudil, a jednak, aby se necítil sám,“ říká Marta Zachová. I přes důvěrnou známost prostředí, v němž se nyní nachází, by se otec Bezděk přeci jen rád vrátil domů. Tam už na něho čeká speciálně upravené pojízdné sedadlo, které pro kněžský byt, v němž žije, obstaralo občanské sdružení Cesta 121. Křeslo funguje jako jakýsi výtah a stárnoucím kněžím by mělo pomoci překonat schody mezi přízemím a prvním patrem, kde se byt nachází. „Věřím, že se s křeslem naučím zacházet. Určitě by to usnadnilo můj pohyb po domově, do něhož se už moc těším,“ uzavírá P. Milan Bezděk.
Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články
