Vydání: 2010/40 Facebook, 29.9.2010, Autor: Pavel Vojtěch Kohut

V závěru života se jí zmocnily tak velké apoštolské touhy, že nevěděla, co si s nimi počít. Hledala odpověď v Písmu a našla 12. a 13. kapitolu Prvního listu Korinťanům. A pochopila! Pochopila, že bude-li se jako kontemplativní mniška modlit za církev a milovat ji, může mít podíl na všech povoláních, včetně misionářských. Zvolala: „Ano, našla jsem své místo! V srdci církve, své matky, budu Láskou! Tak budu vším a můj sen se splní!!!“

Známe ji jako svatou Terezii z Lisieux nebo „od Dítěte Ježíše“, říkáváme jí „Terezka“, nebo dokonce „Terezička“, možná si někdo navíc vzpomene, že se jmenovala Thér`ese Martin, a třeba jsme četli i její Dějiny duše. Ale už možná ne všichni víme, že se tato bosá karmelitka, která zemřela v pouhých čtyřiadvaceti letech, stala patronkou misií, že je teprve třetí ženou v církvi (po svaté Terezii z Ávily a svaté Kateřině Sienské), která dostala titul „učitelky církve“ a že její rodiče byli ne tak dávno, totiž 19. října 2008, blahořečeni. Jistě i oni přispěli k tomu, že jejich dcera Terezie dorostla k takové duchovní velikosti, paradoxně právě tím, že objevila „malou cestu“ důvěry a odevzdanosti. Sama vzpomíná, že se v kostele ráda dívala na svého otce, jak se modlí, neboť tak mohla vidět, jak se modlí světci. K tomu, že se stala patronkou misií, přispělo jistě rovněž to, že se v řádu, do něhož vstoupila, setkala s dědictvím apoštolského zápalu své svaté španělské patronky, že měla možnost si dopisovat se dvěma misionáři, že měla sama v úmyslu odcestovat do kláštera v misiích… Přesto však: stačí to na „vysvětlení“, jak je možné, že se stala jednou z nejpopulárnějších světic vůbec a že její Dějiny duše nepřestávají být duchovním bestsellerem? Vždyť i její rodné sestry (tři z nich bosé karmelitky v témže klášteře jako ona!) měly stejné předpoklady, a její velikosti zdaleka nedosáhly. Stojíme před velkým tajemstvím světců: Je tu „jakési nevím co“ (máme-li použít obratu jejího velkého duchovního učitele Jana od Kříže), které nám uniká a které způsobuje, že ač jsou „ze stejného těsta“, přesto „chutnají docela jinak“. Stojíme před otazníkem, jenž asi jen tak nezmizí… A to je možná dobře! Třeba nás bude tento otazník neustále podněcovat a nenechá nás v klidu. Tak dlouho, dokud se ono „jakési nevím co“ neobjeví také v našem životě a neotevře nás plně Boží svatosti. Pak se staneme i my nejužitečnějšími pro církev.