26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Myslím, že Bůh chtěl mít lidi svobodné

30. 1. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/5 Tajemství, 30.1.2008, Autor: Zita Chalupová

Jak vzpomínáte na dětství a roky prožité v Československu?
První léta, kdy už člověk trochu rozum bral, jsem strávila v Africe, v Nigérii, kam otce přeložila jeho firma. Po třech letech jsme se pak vrátili bez otce do Loštic v komunistickém Československu. Doma mi řekli, že nesmím nikde mluvit o knihách, které jsme četli, o tom, že posloucháme BBC a Svobodnou Evropu. To byl pro mě šok, nevěděla jsem, co můžu a co ne - a stalo se ze mě poměrně zaražené dítě. Ale časem jsem se s tím samozřejmě vyrovnala. Moc jsem chtěla studovat archeologii. Když jsem měla před maturitou, maminka dostala od jakési komise z Litovle dopis, v němž jí oznamovali, že mě nedoporučují k vysokoškolskému studiu, protože můj „poměr k dnešku není ujasněn“. A totéž se týkalo zaměstnání – mohla bych jít jen na stavbu nebo do kravína, abych „poznala pracující lid“. Začala jsem proto studovat doma, četla jsem, co mi kdo půjčil. Maminka byla zasnoubena s jedním Holanďanem a čekala na povolení k sňatku (mimochodem to čekání trvalo dvanáct let). Její snoubenec mi poslal v holandštině knihu C. W. Cerama Bohové, hroby, učenci. Ze začátku jsem musela každé druhé slovo hledat ve slovníku, ale nakonec se mi za rok podařilo naučit se v podstatně holandsky. Také jsem se zdokonalovala v angličtině, se kterou jsem začala v Africe, a coby samouk jsem se pustila i do němčiny, francouzštiny a španělštiny.

Co vás přivedlo k odchodu do exilu?
Já jsem vlastně žila pět let v takové vnitřní emigraci. Bydleli jsme v malém městě a Svobodná Evropa, příroda a náboženství byly pro mě celý svět. Naše rodina byla sice katolická, ale k jakémusi uvědomění si souvislostí a Boží přítomnosti došlo až v době mého zrání, právě v oněch pěti letech, kdy jsem byla velice nešťastná. Až mnohem později jsem pochopila, že to vše byla vlastně příprava na pozdější práci ve Svobodné Evropě, že to byl Boží záměr. V době toho vnitřního exilu jsem taky hodně studovala náboženskou literaturu a pochopila jsem, že člověk nesmí propadat zoufalství, protože Bůh nás zkouší a připravuje. Vždycky mu máme věřit a odevzdat se do jeho vůle.
V roce 1963, když dostala maminka povolení k sňatku, jsme s ní - já a můj mladší bratr - emigrovali do Holandska. Často se mě pak lidé ptali, jestli pro nás odchod nebyl těžký, jestli se nám nestýskalo. Bylo to přesně naopak! Měli jsme velkou radost, že jsme se ocitli ve svobodném světě. Doma jsem byli režimem pronásledováni a mnoho lidí se nás proto stranilo - báli se s námi stýkat, aby jim to režim neměl za zlé.
 
Jaké byly začátky v cizí zemi? A kudy vedla vaše cesta do Svobodné Evropy?
Měli jsme to vlastně poměrně lehké: měli jsme kde bydlet, měli jsme finanční prostředky (maminčin manžel pracoval jako novinář). Já jsem navíc relativně uměla holandsky – pro maminku a bratra to bylo těžší. A díky poslouchání Svobodné Evropy jsme byli připraveni i na věci, které emigranty často šokovaly – třeba na plné obchody. Mohla jsem začít studovat, nevlastní otec mi studium financoval. Ale celkově to samozřejmě nebylo snadné. Museli jsme si zvykat na nové lidi, nové prostředí, na život s novým člověkem v jedné domácnosti. Ovšem skutečnost, že jsme byli venku to všechno vyvážila. Svobodnou Evropu jsem kontaktovala, abych jim poděkovala za to, co pro nás udělali. Pozvali mě na návštěvu do Mnichova, stala jsem se jejich dopisovatelkou z Holandska, a když se za dva roky uvolnilo místo v mnichovské redakci Svobodné Evropy, odešla jsem tam.

A vaše redakční začátky?
Začínala jsem samozřejmě jako redakční elévka, dělala jsem překlady z angličtiny, pak takové obrázky z Holandska, z Německa, rozhovory. Teprve později jsem se dostala k samostatným pořadům - bylo to třeba Panorama, zajímavosti ze světa, přehledy zahraničního tisku a také nějaké kulturní pořady. Až po deseti, možná i více letech jsem mohla psát politické komentáře. Na to člověk musel vyzrát a důkladně se připravit, ne jako dnes. Později jsem se snažila prosazovat do vysílání duchovní pořady, například úvahy katolického spisovatele Jana Čepa. Když pak po invazi v roce l968 přišli do Svobodné Evropy noví emigranti, byli mezi nimi i bývalí komunisté a ateisté, kteří tyto pořady nechápali a často pro ně měli i posměšky. Stálo to velké úsilí zachovat duchovní zaměření pořadů, výchovu k etice, morálním hodnotám a také vědomí návaznosti na naše kulturní kořeny. Obnovit třeba pořad Úvahy časové a nadčasové se mi podařilo, až když jsem se stala zástupkyní ředitele (dnes by se asi řeklo programovou ředitelkou) českého vysílání v únoru 1989. Celkově musím říci, že pro mě práce ve Svobodné Evropě moc znamenala, protože jsem věděla, co přináší posluchačům. Obětovala jsem jí vlastně i osobní život.

Co se dělo se Svobodnou Evropou po roce 1989?
Prezident Bush starší pověřil speciální komisi, aby prověřila, co by bylo nejlepší. Výsledek zněl: ještě nejméně deset let se pro bývalý komunistický blok musí vysílat. Jenže potom přišel prezident Clinton, zrušil vysílání do Maďarska a Afghánistánu a uvažoval i o České republice a Polsku. Zvedly se však velké protesty a výsledkem bylo, že české a polské vysílání mohlo zůstat, ale museli jsme se přestěhovat do svých zemí. Do Prahy nás přišlo sedm a měli jsme velice omezené finanční prostředky. Bylo také potřeba přepracovat vysílací schéma, protože v zemi už panovaly svobodné poměry, takže některých pořadů nebylo zapotřebí, naopak jsme záváděli pořady nové - o demokracii nebo podnikání. Vznikla otázka, co s náboženským vysíláním. Kvůli nedostatku techniky jsme museli zrušit přenosy bohoslužeb, pro některé pořady jsme zase neměli redaktory – zůstali v Německu. Musela jsem se coby šéfredaktorka rozhodnout, jestli na to budu rezignovat, nebo se pokusím vybudovat náboženské vysílání znovu. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Začala jsem chodit po kostelích, poslouchala kázání, a když se mi líbilo, oslovila jsem dotyčného kněze, zda by s námi nechtěl spolupracovat. Sama jsem dělala ekumenický pořad Víra a svět a reprízovala Úvahy časové a nadčasové, a to až do konce českého vysílání Svobodné Evropy v roce 2002.

Ve Svobodné Evropě jste se jistě setkala s mnoha zajímavými lidmi. Měla jste nějaké novinářské vzory?
Měla jsem štěstí, protože jsem tam nastoupila poměrně brzy – 14 let po začátku vysílání. Peroutka sice pracoval z New Yorku a Jan Čep žil v Paříži, ale i tak jsem tam potkala mnoho vynikajících prvorepublikových novinářů, od kterých jsem se mohla učit.

Měli jste nějakou zpětnou vazbu od posluchačů za „železnou oponou“?
Až do poloviny 50. letech bylo ještě možné utíkat přes tzv. zelenou hranici. Často jsme pak vysílali vzpomínky těchto uprchlíků. Lidé nám také psali například z dovolené v Jugoslávii. V uvolněné atmosféře Pražského jara psali a volali běžně (zavedli jsme kvůli tomu pořad písniček na přání s Rozinou Jadrnou-Pokornou). Pak se situace velice zhoršila. Vysílali jsme krycí adresy, na které nám lidé psali, dostávali jsme poštu třeba z výletů do východního Německa. Občas nás i někdo navštívil. V roce 1985 jsme zavedli záznamníkový telefon, na který bylo možné zavolat – a po dvou minutách se spojení přerušilo, aby se nedalo zjistit číslo, z něhož se telefonovalo. Ve sluchátku se vždycky ozvalo: „Vytočili jste číslo Svobodné Evropy.“ Lidé toho hojně využívali. Nejprve nás jen zdravili, pak začali mluvit o tom, co by chtěli v rádiu slyšet, a nakonec došlo i na dotazy ohledně německých poměrů nebo třeba, co stojí motorka. Tímto způsobem nám také disidenti, mezi nimi Václav Havel a Jiřina Šiklová, posílali zprávy o tom, co se doma děje.

Rozina Jadrná-Pokorná, Sláva Volný, Karel Jezdinský, Josef Jedlička – to jsou jména lidí, jejichž hlasy pro posluchače mnoho znamenaly. Dnes se však o nich vůbec nemluví. Nemáte pocit že je to škoda a že by si to zasloužili?
Škoda to je a určitě by stálo za to nějak je připomenout. Ale mám pocit, že celá Svobodná Evropa je jakousi vymazanou částí našich dějin. Když byl nedávno v České televizi pořad o samizdatu, nebylo tam o ní ani slovo. Jan Čep měl v roce 2004 30. výročí úmrtí – a zase totální mlčení. Nevím, proč tomu tak je, snad z nějaké nechuti, neznalosti, neochoty pátrat v minulosti.

Od roku 1963 jste žila mimo Československo. Věřila jste, že se režim změní?
Samozřejmě jsem věřila, že svoboda a spravedlnost zvítězí, ale myslela jsem si, že k tomu dojde později. Už od konce 70. let byl cítit jakýsi var. Papežem se stal Jan Pavel II., vznikla Solidarita, nastoupil Gorbačov. Bylo jasné, že začal trend změn. I naše pořady dávaly najevo, že se situace mění a změny povedou ke svobodě. Vzpomínám si, že jsem o Velikonocích roku 1989 napsala komentář vyjadřující naději, že brzy přijde svoboda…

Jste nositelkou mnoha ocenění a vyznamenání. Kterého z nich si ceníte nejvíce?
Samozřejmě toho, které jsem dostala od papeže Jana Pavla II. Je to Papežský řád svatého Řehoře Velikého za zásluhy o obranu náboženské svobody a křesťanských hodnot prostřednictvím Radia Svobodná Evropa za totality a za podporu ekumenismu v dnešní společnosti.

Ekumenismus je vaše velké téma. Máte za to, že je v dnešní společnosti potřebný?
Je velice potřebný, protože znamená bourání přehrad a nedůvěry. V prvních letech po roce 1989 jsem viděla mnoho nedůvěry mezi katolíky a evangelíky. Světská média si toho moc nevšímala, často ani nevěděla, co slovo „ekumenismus“ znamená. Když například odeslali v roce l997 kardinál Miloslav Vlk a synodní senior ČCE Pavel Smetana severoirským katolíkům a protestantům dopis, vyzývající je k usmíření, Svobodná Evropa o tom ze sekulárních médií jako jediná obsáhle informovala.
 
Jak vaši práci i život ovlivnila víra v Boha?
Celý život pociťuji nesmírnou zodpovědnost vůči Bohu za dary, které mi dal – za schopnost psaní, za možnost působit ve Svobodné Evropě. Vždy si kladu otázku, jestli dělám vše dobře, tak, jak Bůh chce. Na to, co se kolem mě děje, se dívám ze zorného úhlu: Je to Boží záměr, nebo mu to odporuje? Ale hlavně je to zmíněná odpovědnost, protože si myslím, že Bůh chtěl mít lidi svobodné. Dnes už u nás sice není totalita, ale lidé jsou zase svázáni závistí, konzumismem - a proto nejsou opravdu svobodní a šťastní. Takové nás Bůh nechtěl. Člověk se musí snažit, aby i na svém malém působišti (v rodině, v práci) svou troškou přispěl ke svobodě a ke štěstí a tím k uskutečnění tohoto Božího záměru.

 

Olga Kopecká-Valeská (*1941) pochází z Pelhřimova. V letech 1946-1949 žila s rodiči v Nigérii, poté v Lošticích na Šumpersku. Vystudovala jedenáctiletku v Litovli. V roce 1963 odešla do Holandska. V letech 1963-1964 studovala slavistiku na univerzitě v Leydenu, v letech 1965-2002 pracovala v Radiu Svobodná Evropa, naposled jako ředitelka českého vysílání. Dnes žije v Praze. Je členkou Společnosti pro vědy a umění, Pen klubu a České křesťanské akademie. Byla oceněna mnoha vyznamenáními, mj. Papežským řádem svatého Řehoře Velikého, cenou Křesťanské akademie v Římě, pamětní medailí prvního českého krále Vratislava či medailí Českobratrské církve evangelické. Je autorkou mnoha komentářů, esejů, rozhlasových scénářů, povídek a básní (sbírky Vůně našich strání a Hledání), které publikovala v našich i zahraničních exilových novinách a časopisech.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou