Buďme ve vztahu k Pánu svobodní
Vydání: 2005/11 Najít si čas na Boha, 7.3.2005, Autor: Ondřej Tuček
P. Vladimír Slámečka, pověřený pastorací vysokoškoláků v Pardubicích, nám odpovídá na otázky, jak a proč si hledáme čas na přebývání s Bohem, co může náš vztah ohrozit nebo zničit. Nachází ale také mnoho paralel vztahu člověka k člověku a člověka k Bohu.
Je vůbec na místě otázka „Jak si najít čas pro Boha“ u někoho, kdo pro nás má být na prvním místě?
Dobře jste podotkl to „má být“. Kdyby Bůh v našem životě zaujímal první místo, pak by samozřejmě nebylo co řešit. Máme-li Pána opravdu a upřímně rádi, pak si na modlitbu čas nejen uděláme, ale budeme sami vyhledávat každou možnost, abychom se mohli setkat a být spolu. Jako když mám rád nějakého člověka - nečiní mi problém vídat se s ním, telefonovat, psát si, a to i v případě, že jsem hodně vytížen. Na druhé straně tento příměr – stejně jako každé podobenství - trochu pokulhává.
Proč myslíte?
Protože člověka vidím, je mi sympatický, chci se stát jeho přítelem, a ostatní už jde jaksi samo. Ale u Boha je to mnohdy obráceně: nevidím ho, ale zato si uvědomuji, že tahle bytost mě nekonečně miluje a touží po mé odpovědi lásky. To mě zneklidňuje a vyzývá, abych tuto lásku opětoval. I když třeba necítím psychologickou potřebu modlitby, i když bych se raději věnoval tisícům jiných činností, přece se musím jaksi „přinutit“ pokleknout a vejít v kontakt s tím, kterému na mně tolik záleží. Musím se té lásce naučit. Cesta k tomu vede - ostatně jako v případě člověka - přes postupné seznamování. Musím s ním nejprve začít chodit.
Dobře, ale řekněme, že člověk už má tuhle fázi „chození s Bohem“ za sebou a už spolu „žijí“. Víme přece, že i v lidském manželství přicházejí všední dny, často stereotyp, někdy i úmor. Jak si v takovém období života najít na Boha čas?
Odpověděl bych jedním odvážným tvrzením: stereotyp je vždycky nedostatkem lásky. Je důsledkem toho, že se někde stala chyba. Něco podstatného jsme zanedbali, přehlédli. Lidé, kteří opravdu milují jeden druhého, kteří svůj vztah den ze dne budují, si přece nemohou navzájem zevšednět. V takovém vztahu jistě není problém nacházet prostor jeden pro druhého, být spolu i tehdy, když nás práce či poslání fyzicky oddělí. A přesně tak je to i v duchovním životě. Zevšední-li nám modlitba, stane-li se nám mše svatá rutinou, přestane-li nás „bavit“ chodit do kostela, pak jsme na něco podstatného zapomněli. Totiž na to, že duchovní život spočívá v hlubokém přátelství s Kristem, nikoli v náboženském folkloru či plnění náboženských povinností. Prostě si myslím, že když někoho miluji, tak si na něj čas vždycky udělám, i kdybych měl „času“ sebeméně!
Ale zaneprázdněnost nám přece z „času pro Boha“ značně ubírá...
Víte, on je ten termín „čas pro Boha“ docela problematický. Mám pocit, že jsme si ho ještě nedefinovali, a to se mně jako technikovi vůbec nelíbí...
Jaký je to čas? Je to chvíle vědomé modlitby, anebo doba, kdy myslíme na Boha nějak intenzivněji než jindy?
Mám na mysli opravdu čas věnovaný modlitbě, mši svaté, rozjímání, vzdělávání se v teologii. A kvantitu i kvalitu tohoto času může naše pracovní vytížení skutečně negativně ovlivnit. Mám-li spoustu práce v zaměstnání, početnou rodinu a mnoho dalších povinností, musí se to odrazit na prostoru, který jsem schopen „proklečet na kolenou". Každý jsme bohužel svědky rozpadání manželství, kde jedinou příčinou ztroskotání byl nedostatek času, způsobený pracovním vytížením, vedením firmy či jinými náročnými aktivitami. Z toho vyplývá, že si prostě musím udělat kvalitní prostor pro Boha přesně tak, jako si ho musím udělat pro člověka, chci-li, aby se náš vztah rozvíjel a zrál.
Ale na druhé straně se kvalita vztahu - a je celkem jedno, jestli s člověkem, nebo s Bohem - nepoměřuje dobou, kdy jsme spolu. Okolnosti nám přece mnohdy nedovolují být s těmi, které milujeme, neustále ve fyzickém kontaktu. Práce, nejrůznější povinnosti či jiné okolnosti nás od nich mnohdy odlučují. Neznamená to ale, že naše vzájemné vztahy nějak ochladnou, nebo dokonce kvůli tomu skončí! Stačí si zavolat, poslat SMS, e-mail, abychom věděli, že přes vzdálenost i množství práce jsme stále spolu. Jeden můj kamarád se takhle každý večer prozvání se svou slečnou.
A to jim stačí?
Myslím, že to jejich vztahu moc pomáhá. Oni přitom vědí, že se o víkendu zase uvidí, budou spolu, prožijí spoustu věcí. Proto jim stačí se každý večer prozvonit, aniž by si spolu vyměnili jediné slovo. Nestačilo by to tehdy, když by se postupně přestávali vídat a jen by se prozváněli. Takový vztah by samozřejmě dlouho nevydržel! Ale na druhé straně si představte, že by se museli denně za jakoukoliv cenu vídat, navštěvovat, ať to stojí co to stojí!
To by láska rychle skončila...
To by především láska ani nebyla. To by bylo otroctví. A teďsi vezměte, kolik lidí se podobně chová v duchovním životě: modlitbu nechápou jako hluboké setkání s milujícím Bohem, ale jako povinnost, těžký úkol, břemeno. V noci se vrátí vyčerpaní ze zaměstnání, ale jsou schopni proklečet hodinu na modlitbě jenom proto, aby si splnili svoji povinnost. Vždyť Bohu by bylo stokrát milejší, kdyby se šli pořádně vyspat! Jako kdyby Pán Bůh byl nějaký sebestředný sobec, který potřebuje, abychom se odmodlili v patřičnou dobu patřičnou dávku slov!
Jsou zkrátka situace, kdy postačí jediná SMS k tomu, aby rozdmýchala oheň lásky stejně tak, jako postačí střelná modlitba k tomu, aby rozdmýchala žár božské lásky v nás. Naučme se ve vztahu k našemu Pánu především svobodě a nedejme si ji ničím vzít, ani domnělou zbožností! Nezapomínejme, že přílišná úzkostlivost v některé oblasti našeho duchovního života, jako například přehnaná poctivost v modlitbě, často signalizuje hluboký rozpor v jiné oblasti. Ale to už by bylo téma na jiný rozhovor.
Sdílet článek na:
Sekce: Bůh v mém životě, Ostatní, Články
