Vydání: 45, 7.11.2017
S blížícím se koncem liturgického roku se nedělní čtení soustřeďují na problematiku definitivního příchodu Pána. Důležitější než zvědavé rozlišování jednotlivých znamení tohoto příchodu je, zdá se, otázka, jak při něm obstojíme. U Matouše se opakovaně objevuje obraz pána, hospodáře, ženicha, který na čas odešel nebo ještě nepřišel. V nastalém mezidobí jde pak o to, zda zůstaneme bdělí. Onen mezičas, kdy Pán není viditelně přítomný, je velkou výzvou pro naši svobodu, zodpovědnost a lásku.
celý článek
Vydání: 44, 31.10.2017
Člověk je stvořen Bohem a, obdarován láskou, má jí sloužit. V tom je smysl našeho života a zároveň záruka naší svobody, i svobody od zvrácené sebestřednosti, jež je následkem prvotního hříchu. Adam, vypadlý z prostoru důvěrného přebývání s Bohem, vidí jen svou nahotu, nekrytou, nechráněnou. Člověk se stává centrem svého života, což je postavení, které nelze unést bez křeče, strachu, potírání druhých. Ježíš upozorňuje své posluchače na to, že i Boží království můžeme zneužít k zviditelnění sebe samých, a tím se zcela míjíme s pokojem, který nám má podíl na jeho šíření přinést.
celý článek
Vydání: 43, 24.10.2017
Evangelium o největším přikázání je součástí Ježíšova vyrovnávání se s vedoucími představiteli židovského národa. Ti mu kladou otázky, jejichž účelem není upřímně poznat mistrovy názory, ale lapit jej do osidel lidské prohnanosti.
celý článek
Vydání: 42, 17.10.2017, Autor: Lukáš Nosek
„Opatrovat a pokračovat. To je úkol, který církvi náleží ze samotné její povahy, aby pravda vtištěná Ježíšem do evangelní zvěsti mohla dosahovat svojí plnosti až do konce časů,“ řekl papež František při pětadvacátém výročí nového Katechismu katolické církve.
celý článek
Vydání: 42, 17.10.2017
Základním poselstvím Nového zákona je rozpoznání Ježíše jako Božího Syna. Teprve z toho vyplývají důsledky pro uspořádání života osobního i společenského. Ani ve známém textu o Bohu a císaři nejde v první řadě o vymezení vztahu mezi duchovní a světskou mocí, ale o odmítnutí Ježíše a jeho nároku na Boží synovství.
celý článek
Vydání: 41, 10.10.2017
Matoušovo podobenství o svatební hostině králova syna patří jistě k obtížnějším textům Písma svatého nikoli pro svou nejasnost, ale spíše pro svou příkrou jasnost. Už Martin Luther o tomto textu řekl, že jde o evangelium, „které není obtížné, ale je hrozivé“. Vyhlazení celého města pro neochotu pozvaných hostů, shromáždění všech náhodně nalezených, dobrých o zlých, a konečně strašné zatracení onoho hosta, který přišel bez svatebního šatu, byť nebyl původně pozván, to vše se zdá být v ostrém rozporu s naším pojetím Božího milosrdenství.
celý článek
Vydání: 40, 3.10.2017, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
celý článek
Vydání: 39, 26.9.2017
Matoušovo podobenství o dvou synech rozdílně reagujících na výzvu svého otce je velice stručné a jasné. Na rozdíl třeba od známého podobenství o dvou synech a milosrdném otci u Lukáše nepodává žádné podrobnosti, nerozvíjí dramatický příběh.
celý článek
Vydání: 38, 19.9.2017, Autor: Jiří Mikulášek
Pod sousoším sv. Cyrila a Metoděje je nápis: Přinesli světlo těm, kteří seděli ve stínu smrti. Je to odezva Zachariášova chvalozpěvu. Seděli – když je člověk ve tmě, bojí se udělat krok, neví, kam jít, do čeho narazí, kam spadne, je ohrožen.
celý článek
Vydání: 37, 12.9.2017, Autor: Jiří Mikulášek
„Pomsta a hněv jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci.“ Dnešní první čtení je velmi důrazným napomenutím, aby naše srdce nezkamenělo ve zlu.
celý článek
Vydání: 36, 5.9.2017, Autor: Jiří Mikulášek
Úryvek z páté kapitoly Prvního listu Janova se s ohledem na Bílou neděli, kdy nově pokřtění odkládali bílý křestní oděv, vrací k tajemství křtu, které úzce souvisí s velikonočním tajemstvím Kristovy smrti a zmrtvýchvstání.
celý článek
Vydání: 35, 29.8.2017
Každý týden nebo i každý den prožíváme účast na mši svaté. Opravdu prožíváme? Je naše účast na bohoslužbě výrazem pokorného a oddaného vztahu k Bohu, plného obdivu, úcty, vděčnosti, touhy i bázně? Pokud se o to aspoň snažíme, i když jsme unavení a roztržití, můžeme si být jisti, že se Pán dotkl našeho srdce a něco se změnilo. Nejvíc ubližuje pravdě ten, kdo ji hlásá, ale nežije. Největším nebezpečím lidí, kteří „chodí do kostela“, je prázdná religiozita, obřadnictví bez pokorného vztahu k Bohu. Bohoslužba se může stát jen příležitostí k sebeobdivování a sebeoslavování, při níž vlastně od Boha nic nečekáme, protože se obsloužíme sami, a nic Bohu nedáváme, protože mu nechceme dát sebe.
celý článek
