Vydání: 2020/10 Češi u papeže s Toufarem i Havlem, 3.3.2020, Autor: Karolína Peroutková

„Situaci československých katolíků v době normalizace nelze jednoduše shrnout,“ podotýká sociolog, křesťanský publicista a překladatel Jan Spousta. Podle něj byla jiná situace v Praze nebo Brně těsně před rokem 1989, kdy režim již kolísal (a ve velkoměstech leccos prošlo), a jiná na moravském nebo slovenském venkově s vysokou religiozitou. A ještě jinak to vypadalo v pohraničí, kde poslední hrstka věřících zdaleka nestačila naplnit chátrající kostely.
Normalizační režim podle Spousty už většinou nepoužíval krvavé metody nátlaku jako v padesátých letech, ale pořád měl celou řadu možností lidem znepříjemnit život. Mnozí věřící se proto báli chodit do kostela. „Ti, kteří měli více statečnosti, museli být připraveni za ni platit, zato mohli prožít pocit sounáležitosti a radosti z víry. Svět byl nadto pomalejší, nezahlcoval člověka informacemi, bylo víc času na rozhovory a setkávání. Morální situace společnosti byla pro věřící také vcelku jasná, takže bylo méně důvodů se přít třeba o politice,“ popisuje sociolog Spousta a poukazuje na jednu zajímavost: „Svým způsobem byla zejména pozdní normalizace dobou pro náboženství spíše příznivou, jak ostatně dosvědčuje fakt, že tehdy poměrně mnoho lidí nalezlo víru.“
Estébácké výhrůžky a křik
Nicméně stále byl stěžejní třídní profil a uvědomění. Kdo se odlišoval od davu – kvůli žité náboženské víře či kritice režimu – byl okamžitě v hledáčku domovního důvěrníka, podnikového kádrováka, či dokonce Státní bezpečnosti. Ztráta zaměstnání, zákaz studia či cest do zahraničí byly nejnižším trestem.
V roce 1968 se tehdejšímu tajnému bohoslovci Miloslavu Fialovi podařilo o prázdninách podívat do Rakouska, v době Pražského jara to šlo. Odtud volal kardinálu Beranovi do Říma o radu: Má se vrátit do Československa, nebo emigrovat? Svou zkušenost s režimem už měl – ještě nedávno byl obviněn z organizování schůzek katolické mládeže a kněz, který skupinu vedl, byl odsouzen na šest let do vězení. Kvůli podané přihlášce do litoměřického semináře prošel i dvěma výslechy StB s výzvou ke spolupráci. Odmítl, přihlášku raději stáhl a teologii studoval soukromě. „Kardinál Beran mi sice nabídl, že mohu přijet do Říma, kde mi zajistí dostudování a vysvěcení, ale také zdůraznil, že doma bude církev potřebovat lidi pevných charakterů,“ vzpomíná dnes tento 91letý premonstrát, bývalý mluvčí biskupské konference a známý publicista.
Kardinála Berana tehdy poslechl. Vrátil se do vlasti, znovu podal přihlášku do semináře a opět na sebe přitáhl pozornost Státní bezpečnosti. Po kněžském svěcení mu dokonce zakázali slavit primiční mši sv. a vyzvali ho k odchodu z duchovní správy. Naopak mu nabídli místo ekonoma, auto a znovu spolupráci. P. Fiala to opět odmítl. Dostal tedy státní souhlas k výkonu duchovní služby jen na čtyři měsíce – do Hradce Králové. „Tam následovaly další výslechy. Některé se odehrávaly v lesích Orlických hor, kde se ve ztichlém prostředí ozývaly estébácké výhrůžky a křik,“ ohlíží se kněz.
Když pak jednou v létě odjel vést exercicie a na výzvu StB se odmítl okamžitě vrátit, příslušníci SNB jej po návratu odvezli k výslechu. Po čtyřech hodinách ho obvinili z nedovoleného vedení „bytových seminářů“, z tajného vyučování dětí a přípravy ke svátostem, z údajně pobuřujících, socialismu nepřátelských poznámek v kázáních, ze styku s emigranty apod. „Krajský církevní tajemník mi odňal státní souhlas, takže jsem nastoupil na místo skladníka a zásobovače do autodílen pražského Metra. I tam jsem byl samozřejmě sledován a dvakrát vyslýchán na ministerstvu vnitra, kontrolovali mi poštu z ciziny a odposlouchávali telefon. Celkem jsem absolvoval 15 výslechů. To vše ve jménu ‚socialistické třídní svobody‘,“líčí tehdejší dobu P. Fiala.
Odcházel jsem rád, všude je zem Páně
Disent či podzemní církev ale nebyly spolky pro každého. Členství v takové organizaci vyžadovalo vnitřní odhodlání, morální sílu a vytrvalost. Že také šlo o dobře utajenou organizaci, dosvědčuje pražský kněz Pavel Kuneš: „Aktivity podzemní církve mně byly známy, ale ač k nám chodívali na mši jeden její biskup nebo kněží, nedali mi to o sobě nijak vědět.“
Farnost Srdce Páně na Vinohradech byla se třemi kněžími jednou z největších v Praze. V neděli tam přicházelo skoro dva tisíce věřících. Kostel měl příhodné prostory a vystřídalo se v nich na náboženství týdně skoro 400 dětí. P. Kuneš učil více než polovinu z nich. Zpívala tam pravidelně skupina mládeže Poutníci. To přirozeně budilo pozornost státních úřadů a Kuneš byl roku 1971 přeložen do Klecan. Jeho novou farnost tvořilo šest kostelů, v žádném nebývalo v neděli více než pětadvacet lidí. „Odcházel jsem rád, všude je zem Páně. Přijížděli i přátelé z Prahy a takové malé množství lidí umožňovalo, abychom žili jako rodina,“ vzpomíná kněz.
Takovou oázu dokázalo kolem sebe vytvořit vícero silných duchovních, řeholníků a řeholnic. Za všechny lze jmenovat alespoň salesiána Karla Herbsta, dnešního emeritního pomocného biskupa pražského. Jeho „chaloupky“ neboli letní tábory významně ovlivnily celé generace.
Pro řadového věřícího byla dostupná forma náboženského vzdělávání tzv. bytových seminářů. „Bydlel jsem tehdy v malém městě na úpatí Krušných hor. Přes kamaráda jsem se seznámil s dominikánským knězem Metodějem Habáněm, který žil v nedalekém Chlumu Svaté Maří. Debatovali jsme u něj o literatuře, filozofii i teologii,“ vzpomíná Jaroslav Šubrt, který je od roku 1991 redaktorem KT. Setkání se nakonec přenesla do hlavního města. „Do Prahy jsem se jako mladý kluk prahnoucí po poznání záhy přestěhoval i já,“ pokračuje Jaroslav Šubrt. „Tam jsem se seznámil s výtvarníky Pavlem a Věrou Brázdovými. V jejich vinohradské vile se zase konaly semináře křesťanských žáků filozofa Jana Patočky – Radima Palouše, Zdeňka Neubauera, Zdeňka Kratochvíla, Tomáše Halíka, Daniela Kroupy, Jana Sokola a dalších. Jeden z posledních bytových seminářů jsem pak absolvoval pár měsíců před listopadem 1989 u jedněch známých. Hostem byl Václav Havel a debatovalo se o společenské angažovanosti křesťanů. Přítomní si kladli otázku: Proč jsou mnozí stále tak pasivní, když se komunistický režim všude ve východní Evropě začíná hroutit?“
Jednu z odpovědí nabízí opět sociolog Jan Spousta: „Vládě se tenkrát vcelku dařilo udržet funkční ‚azbestovou vrstvu‘ kolem kostelů a náboženství izolovat od sociálního okolí i od světové církve. Tahle mentalita ghetta nás do určité míry pronásleduje dodnes – pro některé věřící jakoby křesťanství bylo stále jen to, co děláme pod střechou chrámu nebo v soukromí rodiny. Jakoby neměli co říct k dění ve společnosti, a když už, pouze kritická a odmítavá slova.“ Překonat dobu normalizace v nás tak podle něj znamená vidět, že máme poslání aktivně měnit věci kolem sebe k lepšímu. Že chceme být onou solí, která zlepšuje chuť v polévce nazývané česká společnost.