Vydání: 2007/38 Obnova manželských vztahů, 18.9.2007

Je správné mít při cestách v autě křesťanské symboly jako růženec nebo obrázek svatého Kryštofa? Mně se to líbí, ale můj přítel to odmítá jako projev pověrčivosti. Kdo z nás má pravdu?

Slovo symbol obecně vyjadřuje poznávací znamení. Náboženské symboly mají plnit službu prostředníků mezi člověkem a Bohem. Nejde při tom o nějaké automatické zprostředkování působící samo ze sebe jako magické zaklínadlo, které se snaží podmanit nějakou tajemnou sílu. Jde o skutečnosti podporující naši víru coby vztah mezi námi a Bohem. Rozdíl mezi pověrou a vírou si lze vysvětlit na příkladu obrázku sv. Kryštofa v autě.
Podle legendy se tento starokřesťanský světec obří postavy jmenoval Offero. V mládí se rozhodl věnovat své služby ďáblu, později ovšem začal hledat ve svém životě Krista a sloužil tak, že přenášel lidi z jednoho břehu řeky na druhý. Jedné noci přenášel malé dítě, které se ale během cesty stalo velmi těžké. Když je z posledních sil přenesl na druhý břeh, poznal v něm Krista. Ten mu pak dal nové jméno – Kryštof, což v řečtině znamená nosič Kristův (Christoforos). Proto se stal tento světec patronem všech cestujících, v současnosti hlavně motoristů. V Paříži je mu dokonce nedaleko továrny na vozy značky Citroen zasvěcen kostel.
Ve středověku byla rozšířena také lidová víra, že ten, kdo se podívá na jeho obraz, neutrpí toho dne žádnou škodu.
To, že si na palubní desku svého automobilu umístíme obrázek světce, nám samo od sebe nezajistí bezporuchový chod vozu, ani nedotknutelnost ze strany policie. Suše rozumově vzato: nemá to na nic vliv. Ovšem z pohledu víry je tomu jinak.
Z Písma víme, že Bůh vše pořádá k dobru těch, kdo jej milují. Pak každý pohled na obrázek sv. Kryštofa na palubní desce našeho automobilu připomene náš vztah k Bohu a to, že se můžeme spolehnout na jeho pomoc a na přímluvu světců.
Slova „slyšet“ i „vidět“ mají totiž ve víře stejné místo. „Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší“ (Mt 13, 16). Při rychlých reakcích za volantem jsou právě zrakové podněty důležitější než sluch. A my v těchto krátkých okamžicích, třeba právě i na přímluvu světce, můžeme začít intenzivněji a odpovědněji jednat s rozumem osvíceným vírou.
Člověka, který s vírou pohlédne na obraz světce, nemusíme přesvědčovat, že tělesnýma očima uvidí i věci duchovní. Totéž může platit i o pohledu na růženec zavěšený na zpětném zrcátku.
Pokud pro nás ovšem náboženský předmět není oknem do Božího světa, pak je jeho umístění jen více méně vhodnou dekorací a nic víc. Ale ani v tomto případě to nemusíme odsuzovat, protože k víře v Boha jsou často lidé přivedeni i zdánlivými maličkostmi.
P. Pavel Konzbul, spirituál Biskupského gymnázia Brno