Vydání: 2022/7 Řeholníci oslavili svůj den, 8.2.2022, Autor: Lenka Fojtíková

 
Rodiče nebyli praktikující věřící, protože byli učitelé, a to se za komunistů hodně hlídalo. Zvlášť v pohraniční Aši, kde jsme žili. O víře se u nás v podstatě vůbec nemluvilo. Takovou dětskou víru jsem ztratila ve čtyřech letech, kdy moje starší sestra objevila vánoční dárky. Náhle jsem pochopila, že Ježíšek je vlastně hra, kterou s námi rodiče hrají.
Žili jsme tehdy v domácnosti ještě s babičkou, která pomaličku odcházela. Snažila jsem se s tím čestně a bez pomoci pohádek vyrovnat. Potom babička odešla. Moje sestra vzala knihu od Karla Maye, protože jsme ho tehdy hodně četly, a přečetla mi, jak v ní líčí nebe. Brala jsem to sice jako pohádku, ale zanechalo mi to v hlavě brouka, který ve mně hlodal po celý zbytek základní školy.
Víra se u nás doma skutečně moc neprožívala, ale Štědrý večer byl skutečně křesťanský. Tatínek vždy před večeří četl evangelium a potom se šlo ke stromečku a dlouho se zpívalo. Někdy ke konci základní školy jsem si vytáhla knihu, ze které tatínek předčítal. Jmenovala se Velký příběh Bible a vánoční příběh je tam přepsaný, jak ho líčí evangelista Lukáš. Knihu jsem si pak přečetla od začátku do konce. Přemýšlela jsem, že kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že je možné s Bohem komunikovat a že bych ho mohla poprosit, aby udělal nějaký zázrak jako pro Gedeona. Ale pokud by žádný zázrak neudělal, tak to také vůbec nic neznamená, protože pokud Bůh existuje, je to můj Pán, a nikoliv můj poskok. Jak jsem o tom v hlavě přemílala, najednou jsem zjistila, že věřím, a tou nejpřirozenější reakcí bylo začít se modlit.
Kupodivu i díky knihám Karla Maye jsem věděla, že se s Bohem dá mluvit. Karel May to tam prostě nějak měl. Old Shatterhand deklaruje, že je věřící, a v textu se tam mihne i nějaká modlitba. Šla jsem také za maminkou, aby mě naučila se modlit. Ta mně ale přeříkala Andělíčku můj strážníčku, tak jsem jí poděkovala. Právě jsem objevila, že existuje Hospodin, a nějakého andělíčka strážníčka jsem v tu chvíli neřešila. Znovu jsem tedy vzala do rukou Velký příběh Bible a z něj jsem se naučila Otče náš. A potom jsem se z Hemingwayovy knížky Stařec a moře naučila Zdrávas Maria.
Moje sestra Vlasta mayovky sbírala, měli jsme i jeho orientální příběhy z první republiky. V těch je i určitá forma mystiky. Karel May je velmi zajímavá postava. Byl přesvědčený křesťan. Jeden františkán z Rakouska o něm dokonce napsal diplomovou práci v oboru dogmatiky.
Jediný člověk, který tehdy tušil, že začínám věřit, byla moje sestra. Je zajímavé, že šla vedle mě paralelně svou vlastní cestičkou. Všimla si, že se v posteli večer pod peřinou vždy nějak zkroutím, a jednou mně řekla: „Ty se také večer modlíš, že?“ O naší cestě k víře napsala pak knihu, která vloni vyšla s názvem Sovětská zima a náčelník Apačů.
Ne, ale nikdy se nevdala a teď se stará o naši maminku.
Až ve dvaceti letech v Aši (v roce 1988 – pozn. red.).
Maminka byla v tu dobu docela dost nemocná. Tatínek měl jen velkou starost, abychom si nepokazily kariéru a nevyhodili nás ze školy. Jinak rodiče proti naší víře nic neměli.

BENEDICTA LIŠKOVÁ se narodila 2. března 1968 v Aši. Po maturitě na gymnáziu v Chebu roku 1986 vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1992 odešla do kláštera v Paderbornu. Věčné sliby složila v Brně. Před pětadvaceti lety byla u založení kláštera klarisek v Brně-Soběšicích, kde žije.