Odvaha Matky Terezy jít po neznámé cestě
Vydání: 2016/14 Papež vzpomněl na oběti útoků, 29.3.2016, Autor: Michal Kaplánek
Příloha: Perspektivy 14
Matka Tereza bude v září svatořečena. Rozhodl o tom papež František, když nedávno podepsal příslušný dekret. Dodnes je obrovskou inspirací pro všechny, kdo se snaží ve svém životě aktivně pomáhat těm z nejubožejších a nejposlednějších.
Dům Misionářek lásky na Lower Circular Road 54 v Kalkatě se stal krátce po svém vzniku poslední nadějí na záchranu pro zástupy chudých, opuštěných, sirotků nebo svobodných matek.Ilustrační snímek Zvonimir Atletic / Shutterstock
Agnesë Gonxhe Bojaxhiu, albánská dívka z dobré katolické rodiny, splňovala všechny předpoklady, aby prožila spokojený život. V mládí vstoupila do řádu loretánských sester a jako sestra Tereza sedmnáct let učila v St. Mary´s School v indické Kalkatě. Ale 10. září 1946 se stalo něco zvláštního. Při pohledu na kříž pocítila, že ji Bůh vyzývá, aby změnila způsob života. Začala se cítit ve svém klášteře nesvá.
Co bylo asi příčinou její nespokojenosti? Mohli bychom to nazvat „procitnutím“. Pán jí otevřel zrak. Začala vnímat to, co dosud nevnímala a před čím možná mimoděk zavírala oči – lidskou bídu. Jako kdysi svatý František pocítil, že se Ježíšova výzva „prodej všechno, co máš“ týká právě jeho, také ona uslyšela Ježíšovo slovo: „Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili...“ (srov. Mt 25,40).
Radikální volba pro Krista
Tereza zpočátku narážela na nepochopení. Až za několik let – v roce 1950 – obdržela papežské povolení založit kongregaci, která se bude starat o umírající, malomocné, sirotky – a vůbec o všechny, kdo jsou na tom úplně nejhůř. A přece neusilovala o nic jiného než o radikální následování Krista, pro které se vlastně rozhodla už jako mladá žena při vstupu do řádu. Tereza se tak podobala Abrahamovi, který vyšel z chaldejského Uru do neznámé budoucnosti zaslíbené Hospodinem. Ona tak vyšla už jako osmnáctiletá dívka, ale později znovu ve zralém věku – a pak patrně ještě několikrát při dalších závažných životních rozhodnutích.
Matka Tereza patří mezi několik světců, kteří výrazně poznamenali 20. století. Jejími současníky byli Jan Pavel II. i Roger Schutz. Ani oni se nebáli vykročit na nové cesty. Bratr Roger mohl žít spokojeným životem protestantského kazatele v jihofrancouzském Taizé, uslyšel však Kristovu výzvu k učedníkům, aby „jedno byli“, všude jej následovali a přijali podobnost s jeho životem. Jan Pavel II. se zase na sklonku svého života odvážil povolat do Assisi představitele všech náboženství v hlubokém přesvědčení, že se všichni obracíme k jednomu Bohu, přestože o něm máme různé představy.
Na víru nikoho neobracela
Matka Tereza se vyznačovala obrovskou solidaritou s trpícími, bez ohledu na jejich stav nebo náboženství. Ježíš Kristus se totiž na kříži ztotožnil s každým trpícím člověkem. Ani lotra po pravici se neptal na jeho náboženské vyznání. První, kdo po jeho smrti vyznal víru, byl pohan – setník, který mu probodl kopím bok, aby se přesvědčil, jestli je už mrtvý. Matka Tereza se ujímala umírajících na ulicích Kalkaty a jejím cílem bylo, aby z tohoto světa odcházeli důstojně. Nikoho na víru neobracela, ale přesto patří mezi největší svědky víry minulého století.
Její síla pocházela od Boha – to bylo u této zdánlivě nepatrné ženy nápadné: velké dílo, které vytvořila, nepřipisovala – a ani nemohla připisovat – sama sobě. Pavlovo slovo o síle, která se „tím zřejměji projeví ve slabosti“ (srov. 2 Kor 12,9), dosvědčovala celým svým bytím. To dokládá i obyčejná samozřejmost, s níž předstupovala před mocné tohoto světa. Tato samozřejmost a spontánnost, kterou obdivujeme i na papeži Františkovi, je plodem čistého srdce, tedy srdce bez postranních úmyslů.
Zdrojem její síly byla dvojí adorace – klanění se Kristu v tichu kaple stejně jako v tváři a zuboženém těle trpícího bratra či sestry. Matka Tereza nás zahanbuje podobně jako bratr Roger. Ten nepřijímal dary ani nechtěl založit nějaké církevní hnutí, zkrátka nechtěl své dílo „zabezpečit“ hmotně ani duchovně. Také přísná chudoba sester Božské lásky je všechno jiné než zajištění do budoucnosti.
Leckoho provokuje dodnes
Matka Tereza provokuje i nyní – devatenáct let po své smrti a několik měsíců před svatořečením. Chudoba pro ni byla něčím naprosto přirozeným. Nebyla sociální reformátorkou, ale ženou, která v trpícím bližním viděla Krista. Ještě dnes najdeme na světových serverech mnoho kritických, zlých a zaujatých slov na její adresu. Vyčítají jí podprůměrný standard v jejích zařízeních, podporu pro-life aktivit, netransparentní hospodaření.
Aniž bych chtěl popírat, že někdy jako každý člověk určitě také chybovala, zdá se mi, že kritika vychází spíše ze strany těch, kteří nechtějí připustit, že by třeba i oni měli otevřít oči – a vidět trpícího člověka vedle sebe.
Autor je salesiánský kněz a pastorální teolog
Sekce: Články
