Vydání: 2007/50 Role můžu v adventu, 11.12.2007

Na nastávající vánoční svátky se adventem připravujeme podobně jako na Velikonoce postem. Je všeobecně známo, že základní slavností naší víry jsou Velikonoce. Existuje nějaký duchovní vztah mezi Vánocemi a tajemstvím Velikonoc?

Je-li člověku třeba osm let a žije v normální rodině, jsou pro něj Vánoce nejnádhernějšími svátky. S přibývajícím věkem si ale pomalu uvědomuje, že to není tak docela bez problémů a starostí. Některým osamělým lidem se krutá nostalgie nadcházejících dnů může dokonce zadrhnout kolem krku jako pomyslná smyčka. Jakmile si však pod „břemenem“ Vánoc dokážeme jasněji uvědomovat, že těmi opravdu největšími svátky jsou Velikonoce, chrání nás to, osvobozuje a zároveň uschopňuje vnímat Ježíšovy narozeniny tak, jak se na křesťany sluší a patří. Výše položená otázka tedy určitě není pouze teoretickou záležitostí.
Evangelista Matouš nás na zmíněnou souvislost upozorňuje tím, jak popisuje odmítnutí nově narozeného židovského krále jeruzalémskými autoritami. Lukáš ve své verzi podtrhuje chudobu nově narozeného Pána i skutečnost, že se pro něj našlo místo jen ve stáji, což souvisí s chudobou a opuštěností Ukřižovaného. Jak vidno, počátek Ježíšova životního příběhu byl již v evangelijních dobách vnímán ve světle Velikonoc. Kazatelé často připomínají, že pokud by se Boží Syn nenarodil jako jeden z nás, nemohl by zemřít na kříži, přemoci smrt a vykoupit nás. O tajemné vazbě mezi Ježíšovým narozením a vyvrcholením jeho pozemského života lze ovšem uvažovat ještě trochu jinak. Východiskem našeho zamyšlení může být tajemství Boha Otce, který se při věčném úkonu plození cele daruje Synovi. Syn koná přesně to, co vidí, že činí jeho Otec (srov. Jan 5,19), a proto se také bezvýhradně daruje Otci. Toto vzájemné sebedarování ustavuje Ducha Svatého, jenž je osobou Darem. Skutečnost darování zahrnuje nejen aktivitu darujícího se, ale také otevřenost obdarovaného k přijetí daru. Teologové dobře vědí, že dokonalým dějinným přepisem věčného sebedarování Syna Otci je především tajemství Ježíšova kříže.

ZA PŘÍKLADEM PANNY MARIE
Co se ale vlastně o Vánocích odehrává? Vyznání víry nás učí, že Boží Syn se stal člověkem pro nás a pro naši spásu. Vyvozujeme z toho, že se začíná darovat nám, což jistě není nesprávné. Jenomže věčný Boží Syn se v první řadě daruje Marii a v jistém slova smyslu se jí také jako bezbranné a nesoběstačné nemluvně vydává. Právě proto je Maria naplněna Duchem Svatým, jenž ji uschopňuje k přijetí tohoto nesmírného obradování a následně také k tomu, aby na toto obdarování dokázala náležitě odpovědět svým vlastním sebedarováním, které se dovršuje pod Synovým křížem. Jestliže ve věčné Trojici má otcovství určitou prioritu před synovstvím, nyní má synovství jednoznačnou prioritu před mateřstvím. Proto Mesiášova Matka postupně odhaluje, že je v pravém slova smyslu učednicí svého vlastního Syna. Maria se tak stává stvořeným zrcadlem, v němž se díky vtělenému Synu odrážejí tajemné mateřské rysy věčného Otce. Vánoce a Velikonoce mají tudíž hlubokého společného jmenovatele, jímž je Synovo vyjití ze sebe směrem k druhému a jeho sebedarování. Kříž odhaluje, co tento absolutně nejvyšší úkon lásky pro darujícího se obnáší. A právě to je také cena naší spásy, kterou vidíme ve velikonočním dramatu a kterou smíme očima kontemplace nahlížet také v mystériu Vánoc. Přijmout tento dar a náležitě na něj odpovědět pochopitelně není vůbec snadné.
P. Ctirad V. Pospíšil OFM, profesor dogmatické teologie na CMTF UP v Olomouci