Strach a nesvoboda jsou špatní vůdci k víře
Vydání: 2007/7 Dokud nás smrt nerozdělí, 13.2.2007
Přestože už stojím na prahu šedesátky, dodnes se potýkám s důsledky přemrštěné náboženské horlivosti svojí maminky, která mě svým téměř fanatismem kdysi málem připravila o víru. Můžete mi vysvětlit původ podobného jednání a uvést možnost, jak jej citlivě korigovat?Pro křesťana je víra především záležitostí vztahu. Nejde tedy primárně o systém pouček a předpisů, ale o plnohodnotný vztah k Bohu, ze kterého vychází naše jednání. V něm má svoje místo i vášeň a každý člověk jej prožívá osobitým způsobem. Hovoříte o fanatismu: toto slovo pochází z latinského „fanaticus“, což přeneseně znamená roznícený, nadšený až šílený. Ve starověku se tak označoval kult cizích božstev, proslulý vášnivou divokostí. Takové chování má ale hlubší příčiny. Na našem vztahu k Bohu se často podepíše to, jak jsme prožívali dětství. Pokud jsme se setkávali se zdravým a chápajícím přijetím, potom máme skvělou dispozici vycházet v životě dobře s lidmi i s naším Pánem. Když tomu ovšem bylo naopak, může nastat problém, který tkví v naší chybné představě o Bohu.
Strach z pána boha?
Zeptáte-li se nevěřícího člověka, proč se křesťané v průměru chovají lépe než ostatní, možná se vám dostane odpovědi, že tak jednají ze strachu, protože se bojí Pána Boha, aby je neposlal do pekla. Pokud opravdu takový aspekt Boha v naší mysli začne převažovat, podvědomě jej řešíme perfekcionismem. Snažíme se detailně plnit své náboženské povinnosti a často k tomu necitlivě nutíme i své okolí. Nechci říci, že nezáleží na tom, zda plníme náboženské povinnosti nebo ne. S vírou je to totiž jako s dovedností. Jak podotkl britský spisovatel C. S. Lewis: „Musíme se dnes modlit, ať se cítíme zbožně nebo ne. Jednáme z povinnosti v naději, že jednou budeme stejné skutky konat svobodně a s radostí.“
Každý extremismus je Nezdravý
Další mylný předpoklad, rozšířený především mezi aktivními věřícími, vychází z domněnky, že čím více se budu namáhat, tím větší mi bude příslušet odměna na věčnosti. Písmo svaté ovšem hovoří o něčem jiném. V podobenství o dělnících na vinici není vůbec výše mzdy úměrná počtu odpracovaných hodin. Z milosti nelze učinit obchodní záležitost. V extremistické formě může přejít překotná angažovanost pro víru až k tomu, že se snažíme Bohu sami pomáhat. Jedna paní například tvrdila, že se musí v pátek postit, protože z toho prý čerpá Bůh sílu, aby nám mohl odpouštět hříchy. Každý sice nemusí sklouznout až ke scestným tvrzením, nicméně představa „Boha výkonu“ v nás po čase začne vyvolávat pocit samoty. Protože na společenství s pravým Bohem nemáme vůbec čas.
Každá z těchto představ má určitý reálný základ, ale ani jedna neodráží křesťanské chování. Ježíš vyprávěl o kupci, který nalezl perlu tak závratné hodnoty, že prodal vše, co vlastnil, jen aby ji získal. Radost z toho, co získal, přehlušila veškerou jeho lítost nad tím, o co přišel. A to je obraz dospělého křesťanského života.
Domnívám se, že maminka vedla tazatele k Bohu v dobré víře. Ovšem jejich prožívání tohoto vztahu bylo dost odlišné. Především v době dospívání je člověk silně citlivý. Nerespektování svobody a necitlivé zacházení v duchovní oblasti může značně ovlivnit rozvoj jeho osobní víry. Rodiče se o víru svých dospívajících dětí bojí, a proto jsou někdy ze strachu a nejistoty v této oblasti příliš autoritativní. Zapomínají, že příklad jejich osobního života s Bohem je pro jejich děti daleko důležitější než nařizování a domlouvání.
Současně nesmíme zapomenout, že do našeho srdce vidí jen Bůh a on jediný dokáže naše chyby či nedokonalosti s tzv. „Boží pedagogikou“ obrátit v dobro.
P. PAVEL KONZBUL, spirituál Biskupského gymnázia v Brně
Sdílet článek na:
